Počasí dnes11 °C, zítra9 °C
Úterý 16. dubna 2024  |  Svátek má Irena
Bez reklam

Čtete text rubriky Blogy a komentáře. Jedná se názor autora, který se nemusí shodovat s postojem redakce.

NA ROZTRHÁNÍ: Totálně nepřipravená

Jsou to asi čtyři měsíce, co jsem naznačila Mírovi, že když budu ještě přibližně tři roky doma, nevidím problém v tom strávit mateřskou jinde než v České republice. Děti budou ještě malé a ani ne školkou povinné a pro nás to může být opět nějaký přínos, co se týče poznání jiné kultury, nového jazyka, získání nových zkušeností. Viděla jsem na něm, že by ještě někam rád pracovně vyjel, a kdy jindy, když ne teď.

43. DÍL: NA ROTRHÁNÍ: Záchvěvy bláznovství a ekzémové šílenství
44. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Jak jsme si najali detektiva
45. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Vařila jsem ráda...Než přišly děti
46. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Předporodní realita
47. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Jak jsem zažila porod před porodem

A tak se to všechno tak nějak rozjelo a nabralo rychlý spád, že se možná ani nenadějeme a budeme se zase stěhovat. „To jsem si to zavařila,“ říkám si chvílemi, když si představím zas ten proces balení do krabic a přesouvání se, navíc s malým miminkem, ale na druhou stranu život přece není o tom držet se zuby nehty svého místečka a čekat, že nám něco nového přiletí do klína. A tak tyhle výzvy, které opět slibují narušení denního stereotypu přijímáme tak, jak přichází, protože víme, že nás to zase posune dál. Ne nějak materiálně, ale emočně. Jednou podpořím já jeho, jednou on mě, je to i důležitá součást našeho vztahu.

A když už jsme u těch výzev, musím se vrátit k jídlu. Jak je to dlouho, co jsme dělali Vincíkovi test potravinové intolerance? Přes měsíc? V tu chvíli jsem si myslela, že jsem ztracená. Dneska můžu říct, že umím už trošku používat obilniny „divných“ druhů a potraviny, které jsem předtím ignorovala. A samozřejmě to, že tak vařím Vincíkovi, znamená, že tak vařím i nám, protože, kdo by se dělal s více jídly, že? Navíc, on je hrozně mazanej, a i když vidí, že máme na talíři to stejné, musí to od nás ochutnat, takže bychom ho ani nepřelstili. Ve finále z toho máme benefit všichni, náš jídelníček je pestřejší a zdravější. (No dobře no, občas si koupíme třeba párky, nebo nějakou prasárnu ala pařížskej salát, a čekáme až malej usne, abychom si udělali na tajňačku malé noční obžerství, ale to jen výjimečně!). Každopádně trpělivost se vyplatila a Vincent je bez ekzému, což je největší odměna, a upřímně ani nevím, jestli se třeba k pšenici vůbec chci vracet.

Co se týče nočního škrábání, to jsme dietou zažehnali, pár nocí bylo fakt pohodových, ale to by to nebylo ono, kdyby do toho nepřišly zuby. A tak místo odpočívání před blížícím se porodem trpíme noční kňourání, převalování, utlačování v krkolomných polohách a také ruční kontakt s bradavkami, který ho očividně uklidňuje a fakt stojí za to (občas si ho „užívá“ i Míra). Přes den si navíc několikrát vzpomene, že maminka v těch prsíčkách asi ještě něco má, a tak vždycky přiběhne, ukáže na jedno a s výrazem nevinného štěněte se zeptá: „To? Jo? P-síčto?“ a ještě do toho souhlasně pokyvuje. Po přesvědčivém odsouhlasení toho, že pustí až řeknu dost, vždycky vyměknu. A tak se vrací na scénu prsomil, který naznačuje, že můžu zřejmě počítat s tandemovým kojením. Juchů! Miluji totiž kontakt bradavek s jeho zubama.

„Už bych asi měla začít připravovat věci do porodnice, co?“ říkám Mírovi, když sedíme kolem osmé večerní tradičně znavení na gauči a jediné, na co máme po celém dni chuť, je jít spát s Vincentem, který nám ještě skáče po hlavách. „Keď si bola tehotná prvýkrát, už si mala naštartovanú tašku pri dverách, tak možno, že áno." Jenže já už si nepamatuji, co tam všechno potřebuji,“ otvírám Budějckou Drbnu a začínám hledat své první blogy, kde jsem psala seznam. „Zítra si to připravím, a asi bych měla kouknout i na to, co mám vůbec pro malýho na sebe,“ zavírám počítač a odkládám to na další den (z něhož se stává pozítří, popozítří... ).

„Míro, prosím tě, sundej mi ze skříně tu krabici s věcmi pro novorozence,“ připomínám mu asi po týdnu předtím, než odchází do práce, abych na to zase nezapomněla. 37. týden se blíží a já jsem totálně nepřipravená. Nemám nachystanou pojízdnou postýlku, nemám nachystané oblečení, nemám nachystanou tašku, nemám promyšlené, jak budu se dvěma dětma spát, chodit ven (obzvlášť, když teď Vincent buď rád zdrhá na všechny strany a nebo spí v kočárku, takže je otázkou, jestli nekoupit dvojkočár), nemám vyplněné papíry k porodu, nemám porodní plán, nemám nic...  Jo vlastně něco mám. Mám odevzdaný papír ohledně nástupu na mateřskou a asi tři šátky na nošení dětí...., už se vidím, jak s navázaným miminkem naháním Vincu po ulici a rvu ho prohnutého do luku do kočárku. To bude ještě sranda.

„Musím jít tomu miminku něco koupit,“ říkám si už jen pro sebe, když se začínám přehrabovat v krabici těch mikro oblečků. „Ježíši, to už snad nebudu umět ani oblékat,“ koukám na velikost 50 a nemůžu uvěřit, že byl Vinca tak malej (a možná ještě menší). „Hm, tak minimálně na cestu z porodnice a na začátek by mohl mít něco nového,“ usoudím po chvíli, protože by to bylo nefér, aby měl všechno po Vincíkovi (a nosit v létě sněhuláka na bodyčku by asi taky nebylo úplně cool, nebo jo?). No jo no, druhé děti, ty to všechno slíznou. Ještě že já jsem měla staršího bráchu..., i když, u modrých tepláků, které jsem nosila nejradši, to bylo asi jedno. Ještě teď si pamatuji, jak jsem se nechtěla vzdát těch, co byly nejvíc zalátované. 

A tak se vydávám do obchodu, a aby Vincík nebyl o nic ochuzen, kupuji nakonec oběma pár kousků, aby byli sladění. Ten týden na mě blikne ještě inzerát kamarádky, že prodává dvě balení plenek pro novorozence, které už nevyužije, takže je beru a rázem je to veselejší. Hned se cítím víc připravená. Dokud nesednu k porodnímu plánu. 

První porod jsem měla super, ale tentokrát bych chtěla rodit ambulantně (anooo, už jsem se rozhodla) a jít domů. Jenže mi vrtá v hlavě otázka, jak se k tomu budou v budějcké nemocnici stavět. Člověk si přečte kde co, a narazí většinou na špatné zkušenosti, přes které se nakonec dostane až ke článkům o svých právech a o tom, jak se bránit a argumentovat v případě, že vás nechtějí propustit. Některé porodní příběhy se zdají být skoro absurdní a čumím jak puk, že v dnešní době může člověk ještě něco takového zažít, ale radši to ve své hlavě moc nerozvíjím. Nejhorší je, rozohnit v sobě nějaké předsudky a s těmi tam přijít. To bych pak mohla asi jen těžko očekávat, že se na mě budou mile usmívat, když už bych tam přijela nabroušená. A tak, abych uklidnila svoje rozvířené emoce, nakonec otvírám stránku duly, která doprovází ženy do českobudějovické porodnice docela často, a ví, jak to všechno chodí, abych si s ní o tom všem popovídala, a třeba ji k tomu porodu nakonec využila. Vím, že když udělám maximum pro svůj klid, bude porod krásný a bez problému (a když už jsem tu dulu k porodu vyhrála a považovala to za znamení, asi to má mít svůj důvod).

Autoři

Štítky Vincík, porod, miminko, mateřská, Česko, jídlo

Komentáře

Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.

NA ROZTRHÁNÍ: Totálně nepřipravená  |  Blogy a komentáře  |  Drbna  |  Budějcká Drbna - zprávy z Českých Budějovic a jižních Čech

Můj profil Bez reklam

Přihlášení uživatele

Uložené články mohou používat pouze přihlášení uživatelé.

Přihlásit se pomocí GoogleZaložením účtu souhlasím s obchodními podmínkami, etickým
kodexem
a rozumím zpracování osobních údajů dle poučení.

Zapomenuté heslo

Na zadanou e-mailovou adresu bude zaslán e-mail s odkazem na změnu hesla.