čtvrtek 14. listopadu 2019 Sáva

Jedná se o blog, názory redakce se nemusí s názory autora shodovat.

NA ROZTRHÁNÍ: Když jsem na to sama

Když otvíráme po měsíci a půl dveře našeho českého bytu, mám pocit, že jsem přijela k někomu na návštěvu. Vůně dřeva z nově udělaného vyvýšeného patra se line všemi místnostmi, což umocňuje pocit, že tu snad nikdo předtím nežil. I Vincík má asi ten pocit, když nedůvěřivě vchází dovnitř. Vypadá to, že si to tu moc nepamatuje.

63. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Malé kroky k velkým rozhodnutím
64. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: S dětmi na palubě
65. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Prostřednictvím svých dětí poznávám sama sebe 
66. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Když máš s něčím problém, je to tvůj problém
67. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: A je to tu zas!

Moje kroky míří okamžitě do ložnice. Místo, které mi chybí nejvíc. Naše postel. Skokem z rozběhu se přivítám s úžasnou matraci. „Promiň, už ti to nikdy neudělám!“ Zakřičím po vzoru známé reklamy a vím, že stejně kecám. Ještě jednou ji budu muset opustit, než si ji odvezeme s sebou. Definitivně do nového domova. 

Ještě nedávno jsem tvrdila, že domov je tam, kde jsme společně. Dnes dodávám, že tam, kde jsme společně a máme tam svoji postel. Na posteli totiž opravdu záleží. Jakmile dobře nespíte a něco vás bolí, stojí všechno za prd, dokonce tak moc za prd, že jste protivní na sebe, děti, muže a vůbec celé své okolí. 

Ne nadarmo se říká, kupujte si kvalitní postel a matrace. Dodala bych ještě dostatečně velkou. V případě, že zařizujete byt před založením rodiny, myslete dopředu a kupte nejlépe nějakou XXXL Super King Extra Wide size (asi to neexistuje ale jestli jo, jděte do ní). Sice budete hledat jeden druhého na druhé straně místnosti, ale jisto jistě se mezi vás vejdou obě (všechny) děti, které zásadně spí napříč, nebo s roztaženýma rukama tak, že zaberou místa víc, než vy. 

Moje záda by o tom všem mohla mluvit. Když konečně vcházím do dveří fyzioterapeuta, těším se, že bude konec mému utrpení. Něco takového jsem totiž ještě nezažila. Čtrnáct dní bolesti, která ne a ne polevit. Nepomohla žádná masáž, žádné „prokřupání“, nic. Jedinou úlevu mi paradoxně přinášelo zatížení v podobě nošení dětí v šátku.

 

Uf, vy máte ten hrudník teda pořádně zatuhlý,“ říká mi, když „ohledává“ místo. Netrvá to dlouho a verdikt je jasný. Jsou to mezižeberní svaly. „Nejlepší by na to byla rázová vlna, na tohle se těžko dosáhne ručně,“ ukazuje na přístroj připomínající akušroubovák, „ale dělá to trošku rámus,“ upozorňuje mě, protože mám s sebou Artura, který byl tak hodný a těsně před vstupem do „ordinace“ usnul.  „To zvládneme,“ říkám a i přesto, že si myslím, že by ho to nevzbudilo, raději ho přemísťujeme do vedlejší místnosti. „Ať to klidně i bolí, hlavně, že to bude efektivní,“ komentuji upozornění, že to může být nepříjemné, a myslím si v duchu něco o porodu. 

Už když odcházím, cítím znatelnou úlevu. Artur mi zas vyšel vstříc a vzbudil se až po cestě domů, a tak jsem ani nestihla nabýt pocitu, že když jsem s dvěma dětmi sama, nemůžu si něco takového dovolit. I když, kdyby tu nebyla kamarádka, co mi hlídá Vincenta, možná bych opravdu nemohla, a musela bych přežít s bolestí zad měsíc až dva, než by to samo přešlo (nebo než bych nebo někoho zabila). 

Zase mi dochází, jaký je problém postarat se sama o sebe, když je třeba. Přes den je Míra v práci, nebo zařizuje věci ohledně nového bydlení a stěhování, a když přijde domů, většinou už nikdo nikde není. Navíc s kojencem se o to hůř shání pomoc. Chtíc nechtíc, musí vždy s vámi a nebo musí s vámi někdo, kdo bude kroužit s kočárkem poblíž. Což může být problém i v domácím prostředí, a co teprve tam, kde ještě nikoho pořádně neznáte. Ve většině případech máte prostě smůlu, protože s miminem a pobíhající střelou si těžko někam lehnete a necháte se opečovávat. Pokud se nesmíříte s tím, že by dal miminku někdo flašku se Sunarem. A s tím se já teda nesmířím.

Mám štěstí, že si naši mohli zařídit volno, a tak tu následujících pět dní tráví v Čechách se mnou. Vincík už je docela samostatná jednotka, takže se nebojím odejít, i když zrovna spí. Vím, že když se vzbudí a já tu nebudu, nepřekvapí ho to a i jim dokáže říct, co potřebuje. S kojencem v šátku se přece jen věci zařizují snáz, než ještě s druhým dítětem, které chce „ťapat“ a všechno „já sám“. 

Když si tak v mezičase dopisuji seznam věcí, které musím ještě oběhat, nebo dokoupit, než zase odjedeme, něco mě osvítí: „Do háje, dentální hygiena!“ Vyletím z gauče, kouknu na hodiny a orosí mě. „Já jí mám ve čtyři!“ vytřeštím oči na mamku a je mi jasné, že budu muset vzít i miminko, protože Vincent ještě spí a naši nemůžou odejít se mnou. S tím jsem teda vůbec nepočítala, ale není zbytí. Není čas na přemýšlení. Chci mít čisté zuby, protože pigment se po druhém těhotenství usazuje záhadně rychle a kartáčkem to nejde. A tak rychle oblékám spícího Artura, přemísťuji ho do kočárku a metu směr město, abych to stihla. 

„Spinkej, spinkej.“ Hypnotizuji ho, když pootevře očka. Kostky na chodníku s ním natřásají tak, že to netrvá dlouho a zase je zavře, a tak když vstupuji do ordinace, jsem v klidu a věřím, že to zas prospí. Jenže po deseti minutách se ozývá kňourání. Uklidnění samozřejmě nepomáhá a já začínám být nervózní. „Asi si ho nemůžu vzít na sebe, že?“ Ptám se laborantky a je mi vcelku jasné, že by to zřejmě moc nefungovalo. „Ona od toho stříká sem tam voda, to by asi nebylo dobrý,“ odpovídá a ve chvíli, kdy ho chci položit znovu do kočárku, se otevřou dveře a vykoukne sestřička z vedlejší ordinace. „Já vám ho pochovám,“ bere ho do náruče a já na ni koukám jak na zjevení. Sedám do křesla a Artur, se na mě zpoza její náruče směje. „To je fakt neuvěřitelné dítě,“ říkám si v duchu a vzpomínám na Vincenta, kterého nemohl dlouho dobu vzít do náruče nikdo jiný než já, nebo Míra. Když musí sestřička odejít, přichází jiná a Artur ani na chvíli nemusí zůstat na pospas vzduchoprázdna. Jsem jim neskutečně vděčná a zároveň myslím na všechny maminky, které musí takové situace řešit denně. Myslím v tom křesle najednou i na to, jak se to takhle nedá dlouhodobě zvládat, aniž by se člověk nezbláznil. Neumím si představit, že by Míra třeba dojížděl jen na víkendy.

Když naši odjíždí a kluci jsou večer konečně v posteli, dolehne to na mě naplno. I když je to někdy těžké, člověk se naučí spoustu situací zvládat sám. I když mám často pocit, že to nepůjde, vždycky se najde nějaké řešení. A ano, posiluj mě to, ale zároveň mě to svým způsobem oprošťuje od té „závislosti“ na někom. Když pomoc neseženu jednou, dvakrát, potřetí už o ni nežádám. A tak se cítím v tom všem najednou sama (rozuměj, bez Míry). Že když jsem nedávno prohlásila, že možná myslím moc na sebe, tím víc jsem v sobě zakopala toho malého člověka, který byl odhodlaný o pomoc žádat, a který si dokázal ulevit tím, že si postěžoval. A tak přichází ten stav, kdy se jeden druhému trošku vzdalujeme. Ani jeden nemá teď na to, vkládat energii do „hýčkání si“ našeho vztahu. Prostě toho máme oba hodně. 

Pozitivní na tom všem je, že to víme a nezapomínáme si říkat, že se milujeme. Ono to světlo na konci stěhovacího tunelu totiž už svítí. A jakmile se usadíme, začne zábava. Mám totiž plán.

Autoři

Štítky Na roztrhání, blog, Jana Duco

Komentáře

Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.

Přihlášení uživatele

Zapomenuté heslo

Na zadanou e-mailovou adresu bude zaslán e-mail s odkazem na změnu hesla.