Bála jsem se, že jsem trapná. Moje tvorba je kombinací deprese a insomnie, říká Kateřina Pokorná
Její videa mají i milion zhlédnutí. Emoce, které jimi předává, oslovují desítky tisíc lidí. Inspirací jsou jí přitom vlastní zkušenosti a těžký životní příběh. Katka Pokorná, vystupující pod přezdívkou Svojost, se téměř ze dne na den stala fenoménem Instagramu. Teď vydala vlastní knihu plnou emočních textů a básní a čeká ji finále talentové soutěže Československo má talent. O tom všem jsme si povídali v dalším dílu seriálu Bez servítků.
Jak jsi se k psaní básniček dostala? Bylo to něco, co tě lákalo vždycky?
K poezii jsem měla blízko vždycky. Básničky jsem ale začala psát až asi před dvěma lety. Do té doby jsem si sepisovala různé věci do diářů a deníčků, pod fotky na Instagram.
Před dvěma lety jsem napsala první báseň, kterou jsem se pak rozhodla dát na Instagram. A pak jsem začala psát další a další. Kdybych to brala podle toho, kdy jsem se tomu začala nějak víc věnovat, je moje tvorba stará tak od února letošního roku.
Někdo by mohl říct, že to je hodně krátká doba na to, jaký úspěch teď máš... Kde bereš inspiraci k věcem, které píšeš?
Asi ano, ale já jsem některý věci už měla napsaný, byly to starší básničky, který jsem upravila nebo líp zpracovala téma nebo rytmus.
Co se pak týče témat. Všechno píšu z vlastní zkušenosti. Myslím, že ta inspirace je kombinace deprese a insomnie. Neumím psát tak, že někdo řekne, abych napsala něco o lásce a já začnu tvořit. Takhle to u mě nefunguje.
Musí být asi náročné, ale zároveň samozřejmě odvážné, zveřejňovat takové věci, když jsou to všechno tvoje vlastní zkušenosti...
Jo, je pravda, že se vždycky cítím, jak bych byla nahá. Když jsem zveřejnila první věc, musela jsem si vypnout telefon. Bála jsem se, že budu trapná. Ale nedokázala jsem na to přestat myslet. Na to, že to chci zveřejnit. Tehdy mi pomohla taková věta, kterou si často říkám, a to je “Beztak umřeš”. Zveřejnila jsem to, vypla si telefon a dělala jsem, že neexistuju.
Jak velký překvapení pak bylo, když jsi telefon zase zapnula?
Obrovský. Ohromně mě překvapilo, kolik lidí to oslovilo. Měla jsem na to opravdu hezkou odezvu, a to mě pak motivovalo k tomu, dělat a zveřejňovat další texty.
A to nakonec vedlo až k tomu, že se tvoje báseň Millennialls objevila na Evropě 2...
Ano, to už byla úplná tsunami. Začalo to vlastně tak, že tu báseň, kterou jsem mimochodem neměla ráda, začalo sdílet hodně lidí na Instagramu, postupně to rostlo, a myslím, že se to pak objevilo u Andrejky Bezděkové, okomentovala to Ewa Farna, Veronika Arichteva, Maroš Kramár... V tu chvíli jsem se zase vypnula. Měla jsem hrozný strach, stres, protože se začalo dít něco se mnou, s mými myšlenkami, na co jsem nemohla dohlížet.
Kamarádka mi tenkrát pořád reportovala, kde a u koho jsem se objevila. Já jí jen řekla, že čekám na Mareše.
A dočkala jsi se...
To je pravda... (smích). Ještě ten večer to video sdílel a druhý den ráno jsem se slyšela v Ranní show. Byl to zvláštní pocit, nechala jsem telefon na druhé straně místnosti. Hrozně jsem brečela, pořád mi někdo volal. Kromě toho se slyšet, mě pak dojalo to, co k tomu Leoš řekl.
Jak vznikla přezdívka Svojost?
Vymyslela jsem si to. Původně jsme se chtěla na Instagramu přejmenovat na “Já”, ale to mi nepovolili. Snažila jsem se vymyslet něco, co to já vyjadřuje. Líbily se mi pojmy “jáství”, “jsoucno”... já, esence a tyhle filosofický věci. Takže Svojost má vyjadřovat já ve všech mých podobách.
Zmínila jsi, že jsi neměla Millennials ráda. Proč?
Mně je skoro hloupý to říkat, ale ta básnička vznikla asi během pěti minut. A když to sdílí tolik lidí, tak je blbý říct, že je to rychlo věc. Ale skládala jsem k sobě věci, paradoxy, který mě napadaly.
Až časem jsem pak zjistila, jaký smysl v tom je. Nebo jaký smysl v tom ostatní vidí.
No, před pár dny ti vyšla knížka, o které jsi v jednom rozhovoru řekla, že je plná „emočních textů a básní”. Jaké na ní máš zatím reakce?
Moc krásný! Líbí se titulka, že je jiná, originální a to nás těší. Hlavně s pocitem, že víme, že titulku tvoří jedno moje selfie.. (smích)
Na jednu stranu je mi smutno z toho, kolik lidí se v textech vidí, protože některý jsou stvořený z bolesti. Kolik lidí tady, panebože trpí? Ale na druhou stranu mě těší, kolika lidem to uleví, že v tom nejsou sami.
Opakují se stejná slova na knihu: originalita, autentičnost, hloubka, cit, pokora. Já myslim, že nemůžu chtít víc už. Ti lidé mi už dali všechno.
Tak hodně štěstí, ať se všechno povede a ať se ti daří.
Moc děkuju.
