Malá vánoční povídka o cestě pro Betlémské světlo

Cílem bylo snížit nervozitu chlapců, kteří neustále okoukávali stromeček, jestli pod ním už něco náhodou není. Ten menší přislíbil maximální úsilí na kole. Nebudou ho bolet nožičky a tatínek určitě to kolo nepotáhne.

A když má malej kolo, tak velkej minimálně kolobrndu. Ostatně jsou to bratři. 

Cesta pokory začala celkem slušně. Šlapačky se protáčely a spodek koloběžky jiskřil o obrubníky, kolečka se při brždění smýkala. Skvěle. 

Kostel nám vdechnul vánočního ducha do poslední buňky v těle. Ne však Marečkovi. To jen ten mladší. Ježíška podezíral z jisté mrtvolnosti v betlémě. Tohle mimino jistě dárky nenosí. To teda ne. I přes tento podvod se mu zželelo křesťanů a penízek za světýlko do kasičky vhodil.

I do druhé poloviny túry jsme vstoupili slušně. V závěru Krajinské ulice směrem k Palačáku bohužel přišel nesmyslný zkrat svíčky. Nehořela.

Situace byla o to horší, že tomu menšímu přestávaly fungovat nožičky a šlapačky se jen líně převalovaly. Situace byla jasná. V kompletní sestavě pouť znovu nedáme. 

Pokud chceme světlo opravdu donést, zbývá jediné. Musíme vyslat pěšáka v podobě toho staršího zpět do kostela. Podnikne zrychlený přesun. 

Čekali jsme na návrat staršího, když v tom začalo sněžit. Romantika jako v Lásce nebeské. Akorát, že ten sníh byl i s deštěm a pěkně hnusně foukalo. 

Naše cesta končila tím, že jsem byl kompletně ověšen jako vánoční stromeček. Koloběžka, kolo a ten nejmenší za krkem. Ale světlo jsme donesli.

Cítil jsem se jako hrdina. Taková vylepšená verze taťky terminátora. Taťka, který zvládne všechno.

Doufejme, že tohle alfasamcovství ocení večer i maminka.

Veselé Vánoce všem.