Osvěta strašením nic neřeší

Před lety na žurnalistice jsme měli přednášku o patologii médií. Byl to, stručně řečeno, výčet situací, které mohou nastat a nastávají v mediální praxi, a které mají všechny společné to, že i když jsou myšleny dobře a za jejich původem stojí ušlechtilé motivy, v důsledku vedou k opačnému efektu, než jaký byl zamýšlen a svému cíli tak spíše ublíží, než pomohou. 

Byl to zajímavý výčet; efekt mstící se spravedlnosti, kdy redaktorka klade respondentovi projektivní otázky, aby jej přinutila přemýšlet o tom, že zlo, které jej postihuje je důsledkem jeho vlastních činů. Morální krize, kdy všichni bez výjimky píší o tom, jak moc je politická persona zlá, a to až do doby, kdy rezignuje, bez ohledu na reálný stav věcí. Zřetězení agendy, kdy se nepřesná, často smyšlená, ale atraktivně znějící zpráva na začátku, stane díky opakovaní ostatními médii bez ověření obecně přijímanou pravdou.

Bylo to moc zajímavé. Zcela upřímně, mnoho těch patologických jevů můžeme pozorovat v dnešních médiích, díváme-li se na ně alespoň trochu kriticky – a to bez ohledu na vlastníka, nebo preferované publikum. Jeden ale po mém soudu stojí za částí nesnadné situace, které už měsíce čelíme. Jmenuje se Osvěta strašením.

Jeho princip je následující: U veřejnosti existuje nežádoucí chování, které je proti obecnému zájmu a je široce rozšířené. Cestou z něj je osvěta. Osvětou se myslí ukazovat co je správné (tj. nošení respirátorů, dodržování odstupů, minimalizace sociálního kontaktu atd.). Aby však lidé na tuto osvětu reagovali, nebude se jim ukazovat to, co mají dělat, ale jak to dopadne, když to dělat nebudou.

Účel je jasný, záměry jsou bohulibé. Ve snaze „proškolit“ publikum a motivovat ho k pozitivnímu chování se média plní obrazy těch nejstrašlivějších hrůz. Nejde o to, že by média lhala, ale soustředí se na šokující a odstrašující aspekty problému. Pracují v hyperbolách, plní se krví a utrpením, v doslovném i přeneseném významu. To vše proto, aby se lidé začali chovat požadovaným způsobem.

Efekt na publikum by se dal rozdělit do tří fází. V první úlek funguje a skutečně vede k měřitelné změně chování. Pokud však trvá příliš dlouho, efekt klesá. Odezva publika na negativní komunikaci se snižuje tím, jak si publikum zvyká, a tak je třeba „přitvrdit“. Stránky se plní ještě větším množstvím ještě více srdceryvných hrůz. To krátkodobě opět vede k výsledku, ale i ten je jen dočasný.

Následuje třetí fáze, kdy se ony hrůzy stávají standardní agendou, ale lidé na ně už prakticky nereagují. Problém je, že v tomto okamžiku média ztrácí schopnost efektivně předat lidem jakoukoli informaci která by změnila jejich chování. Jsou tzv. parciálně ignorována, přehlížena, bagatelizována.

Osvěta strašením je bohulibá věc; její důsledky ale jsou opačné, než jaké zamýšlí. Cesta z ní je jednoduchá, bohužel pro mnoho novinářů neintuitivní. Přestat publikum děsit, soustředit se na pozitivní věci, ne na to, jak je situace zlá, ale jaká z ni vede cesta.

Jsem přesvědčen, že efekt, který jsem popsal výše stojí za značnou částí mizérie, které již rok čelíme.