Někdo vzhlíží k Moskvě, jiný zase „patří na Západ“ aneb kouzlo suverenity
Každý chce někam patřit. Člověk je totiž tvor společenský a dlouhé lockdowny mu nesvědčí. Někdo vzhlíží k Moskvě, jiný zase „patří na Západ“! Letmý pohled na mapu však prozrazuje, že Česká republika leží uprostřed Evropy. V učebnicích dějepisu se pak dočítáme, že české země (samozřejmě včetně těch moravských) byly od nepaměti územím, kde se setkávaly (a mnohdy i střetávaly) zájmy velmocí – Německa, USA, Sovětského svazu atd.
I když to dnes na první pohled nevypadá, dovolím si konstatovat, že český národ ve zkoušce časem obstál. Ve srovnání s jinými národy pouhá hrstka Čechů a Moravanů ve své tisícileté vlasti přežila různá příkoří, zachovala si svoji kulturní identitu, jazyk a svébytnost. Vždy se našlo několik odpadlíků, kteří tvrdili, že si vládnout neumíme a že lépe by nám bylo v područí někoho jiného. Mýlili se. Českým zemím se nejlépe vedlo v dobách jednoty, kdy si uměly vzít to nejlepší z Východu i Západu. Ze Severu i z Jihu. Výjimečně k tomu naši předkové používali násilí a jen výjimečně za to někomu zůstali dlužni. Vždy se jim vyplatilo žít na svůj účet a nezadlužovat budoucí generace. Vždy se vyplatilo být mostem a ne bariérou. Vždy se vyplatila obratná diplomacie, svoboda, šikovnost českých podnikatelů a ničím neomezovaná schopnost improvizace.
Také dnes je potřeba číst Huntingtona, Solovjova či Mistra Suna. Poslouchat Gershwina, Beethovena i Čajkovského. Navštěvovat Kavkaz či (mé milované) Rockies. O to více se pak těšíme na svůj domov, tím více si vážíme bohatství naší země. Nezapomínejme na Komenského, Smetanu nebo krásu Šumavy. Nezapomínejme na své rodiny, přátele, hrdiny a na svůj stát. Jedině tady jsme mezi svými, jedině tady si rozumíme a jedině tady si můžeme vládnout… Nemusí to však trvat věčně.
