KOMENTÁŘ: Nevracejme se ke středověkým zvykům. Lov lukem zvířatům způsobí zbytečné utrpení

Naučit se ovládat luk správně, je velmi těžké. Ještě obtížnější je trefit správně statický terč, což mi potvrdí každý, kdo to někdy s lukem zkoušel. Riziko, že se výstřel nepodaří, je mnohem vyšší než u jiné střelné zbraně. To se ještě násobí, pokud statický terč zaměníme za pohyblivý. Jenže novodobým Vilém Tellům už nestačí jen neživé terče, ale rádi by si vystřelili i na živé zvíře. Vůbec jim přitom nevadí, že mu tím mohou způsobit velké utrpení a dlouhou bolestivou smrt.

Lov lukem ve volné přírodě je totiž velmi náročný, nejen fyzicky. Lovec potřebuje mnoho zkušeností a znalostí. K lovenému zvířeti se musí přiblížit mnohem blíže, proto je výrazně složitější dostat se do správné pozice pro výstřel. Stačí malinká chyba, poryv větru nebo pohyb větvičky a šíp nezasáhne cíl přesně. Vystřelený šíp také letí podzvukovou rychlostí, k cíli tak letí déle. Tím roste riziko, že se lovené zvíře po výstřelu pohne a šíp ho bolestivě zraní.

Paradoxně proto v tomto kontextu působí jedno ze zdůvodnění návrhu novely. Povolení lovu lukem prý zvýší atraktivitu myslivosti pro mládež i lidi, kteří by se k ní jinak nedostali. Takže tahle změna má dostat do lesů více mladých, po krvi zvířat toužících lidí. Jak to bude s jejich zkušenostmi, už raději nikdo příliš neřeší. Hlavně že někdo pomůže s vybíjením zvířat, která jsou podle návrhu prý přemnožená.

Jakýkoliv lov zvířat pro zábavu je odsouzeníhodný a neměl by být v civilizovaných zemích tolerován. Zdůvodňovat návrat ke středověkým praktikám tím, že umožní dostat do lesů více krvelačných mladých lovců s minimálními zkušenostmi, je úplně mimo. Ono má svůj důvod, proč moderní lidstvo některé dřívější praktiky opustilo. Stejně jako nechceme s bolavým zubem chodit ke kováři, měli bychom si odpustit i lovení zvířat lukem a šípem. Obojí patří hluboko do minulosti.