České Budějovice objektivem Milana Bindera a perem Martina Maršíka: Když likér, tak od Beránků
Milí přátelé budějovické historie, často projíždíme naším městem, míjíme staré domy, díváme se do oken a ani si neuvědomujeme, že za těmi skly sedí lidé. A velmi často jsou to lidé, kteří si pamatují historii a příběhy našeho města.
Uvědomil jsem si to ve chvíli, kdy mě Milan pozval na návštěvu za paní Pavlou Beránkovou. Paní Pavla je sedmadevadesátiletá dáma, která dnes tráví většinu času v křesle u okna ve svém bytě na Senovážném náměstí. A právě ona v sobě uchovává vzpomínky na jednu slavnou kapitolu naší historie – na známou budějovickou likérku Beránek, která měla výrobu i obchod v Kněžské ulici.
Myslím, že kdo žil v našem městě v době první republiky, určitě znal firmu Beránek. Ve starých Budějovicích se totiž nechodilo jen „na pivo“ a z domu v Kněžské ulici voněly byliny, koření, líh i káva a lidé dobře věděli, kam si dojít pro sváteční láhev.
Rodina paní Pavly nebyla výjimkou a Pavla jako mladá dívka chodila svému tatínkovi kupovat do Kněžské ulice sváteční pití. Tehdy ji určitě nenapadlo, že si jednou vezme „mladého pána Iva Beránka z likérky.“ To jsme ale trochu předběhli dobu…
Přesuňme se nyní do smutné doby druhé světové války. V ten čas vedl podnik František Beránek. Stejně jako mnoho dalších slušných a schopných lidí byl však perzekuován nacisty, uvězněn a nakonec zahynul v koncentračním táboře. Odpovědnost za firmu pak přešla na jeho syna Iva, kterému bylo pouhých jednadvacet let. Mladý pán vše zvládl a firmě se dařilo. Jenže už se blížil přelomový rok 1948, kdy převzali moc komunisté a kdy následně došlo i k znárodňování podniků.
Myslím, že si všichni dovedeme představit atmosféru té doby. Propaganda vykreslovala soukromé podnikatele jako vykořisťovatele a nepřátele lidu. Lidé poslouchali řeči o „zlých kapitalistech,“ kteří mají domy, auta a bohatství na úkor zaměstnanců. Jenže skutečný život těchto malých „továrníků“ býval často úplně jiný. Plný práce, rizika, úspěchů ale i neúspěchů.
Likérka Beránek byla znárodněna a majitel pan Ivo musel odejít. Zaměstnanci se tedy museli se svým ředitelem rozloučit. A rozloučili se hezky. Oslovili známého budějovického malíře Karla Štěcha a požádali ho o vytvoření pamětního listu. A zde můžeme vidět jednoduché, ale nesmírně silné oslovení:
„Milému šéfovi…“
Právě tato dvě slova vypovídají o atmosféře v podniku možná víc než dlouhé historické studie. Nepsali je lidé ze strachu ani z povinnosti. Bylo v nich poděkování a úcta.
Po znárodnění pracoval pan Ivo v národním podniku Motor, kde montoval mopedy. Vůni koření a lihu nedobrovolně vyměnil za vůni benzínu.
Paní Pavla při našem povídání vzpomínala i na osobní okamžiky. Prozradila nám například, že jejím nejoblíbenějším likérem byl ten kávový. Nebo jak museli s panem Ivem spěchat se svatbou, aby manželský slib mohl být pouze církevní a nemusel se konat ještě civilní obřad na radnici. A protože má neuvěřitelnou paměť, vzpomněla si i na jméno oddávajícího – pátera Škopka.
Když jsme s Milanem odcházeli, uvědomili jsme si, jak důležité je podobná vyprávění zachytit. Domy totiž nemluví, staré továrny dávno už nevoní po koření ani po lihu. Ale dosud žijí lidé, kteří si tuto dobu pamatují a těm je třeba naslouchat a tyto vzpomínky zaznamenat. Proč? Aby nezmizely staré Budějovice.
