DRBNA HISTORIČKA: Když se po budějovickém náměstí chodilo na korzo podle společenských vrstev
V dalším dílu Drbny historičky se Jan Schinko vrací do doby, kdy mělo budějovické náměstí svá přísně rozdělená korza. Připomíná kantorské promenády, německé bumlkorzo i lidové xindlkorzo, dobové potyčky, kočárkování i to, jak se společenské zvyklosti na hlavním městském prostoru postupně proměňovaly.
Na upraveném obrázku z pohlednice se představuje kantorské či profesorské korzo na západní straně náměstí v Českých Budějovicích v čase tramvají v období 1. republiky. Korzující jsou ještě teple oblečeni, zima zatím neskončila, jen svítí předjarní dopolední slunce. Někteří jdou sem, jiní tam, někdo postává. Pravděpodobně když dojdou na konec korza u Piaristické, zase jdou zpátky.
Totiž na konci kantorského korza nemohou dost dobře zabočit vpravo na korzo na severní straně náměstí. To bylo korzo pro vojáky, služky a nádeníky. Hovorově zvané xindlkorzo. Tedy mohou zahnout a jít po xindlkorzu, ale zadali by si. Ve městě se společenské vrstvy dost dodržovaly. Přitom severní strana náměstí je nejteplejší a nejsvětlejší. Svítí na ni slunce skoro celý den. Na korzo kolem hotelu U Slunce svítí slunce nejméně až vůbec ne, ale bylo to korzo české pro střední a vyšší společenské vrstvy. Majitelem Slunce a domu vedle byla rodina Čertíků.
Korzo na východní straně náměstí kolem hotelu Zvon bylo německé a pro důstojníky. Jinak bumlkorzo (z němčiny bummeln, což je loudat se, potloukat se). Na německé korzo chodíval spisovatel Jaroslav Hašek, když krátce zde meškal jako jednoroční dobrovolník v mariánských kasárnách. To by samo o sobě nebylo nic zvláštního, ale nechodil tam na procházku, nýbrž provokovat důstojníky. Podle ústního podání sedával na chodníku a do důstojníků slovně rejpal. Měl uniformu, seděl, důstojníci netasili šavli, obrátil to ve vtip, německy uměl, prošlo mu to.
Češi na německé korzo chodili výjimečně a opačně Němci na české. Jednou na kantorské korzo přišli žáci německé lesnické školy z Pražské, to by se nic nestalo, ale jeden z nich kopl psa profesora reálky Pavlera, který byl vysoké silné atletické postavy, a bylo zle. Dva dny probíhaly na kantorském korze z toho důvodu výtržnosti. Co se stalo se psem, nebylo v místních listech uvedeno.
Podle Františka Rady v publikaci Když se psalo c. k. stačil někdy na německém korzu český hovor a byla z toho rvačka. Většinou trvala krátce, ale když se rozšířila, vyřítila se z vrat radnice policejní pohotovost v počtu asi pěti mužů, mrzutých z toho, že byli přinuceni opustit zakouřenou vachcimru v přízemí radnice, kde popíjeli. Samozřejmě že policisté stranili vždy Němcům. Češi pak bývali často zjišťováni nebo předváděni k výslechu. Po větším incidentu byly bumly na bumlu denně. Na českém korzu a xindlkorzu býval přiměřený klid.
To bylo podle Rady za c. k. Po roce 1918 za Československa se korzovalo dále, ale dělení podle vrstev ve společnosti ustupovalo. Jen na xindlkorzu zůstávaly služky a vojáci. Počet vojáků ve městě činil podle propočtů až 4000 osob. Přibyli na této straně náměstí lidé v. v., pod penzí či důchodci. Vlastně to bylo nejlepší korzo. I pro případ, že se mohlo snadno odejít Plachého (dříve Loterní) uličkou.
Za socialismu v prvních letech korzování setrvávalo. Přesněji spíše postávání před Zvonem a před Sluncem (na straně radnice ani ne, to jen když se tam tyčil Žižka na koni a lokalita pro setkání se nazvala pod ocasem). Průběžně přecházelo korzování v kočárkování. Mladé maminky vyjížděly na stranu náměstí kolem Zvonu a Plachého uličky představit ratolest v kočárku. Skoro každý známý se do kočárku podíval a pochválil, přičemž v podstatě nic neviděl. Poněkud nepedagogický při koukání do kočárku byl tzv. test Waldemara Matušky.
Kočárkování zanikalo asi tak po roce 1970. Mimo jiné i proto, že většina maminek bydlela na sídlištích na Lineckým, na Pražské a ve Čtyráku. Korzování na náměstí za c. k. a ČSR svůj význam mělo. Lidé si předávali informace. Dnes by to nedávalo smysl, každý by měl v ruce mobil.
