Das ist mein Land, říká svou výstavou v Galerii Mariánská umělec Roman Franta
Jihočeský výtvarník Roman Franta otevře v příštím týdnu v Galerii Mariánská výstavu s názvem Das ist mein Land. Je ukázkou Frantovy tvorby z posledních let, kterou představuje svoje intimnější malířské „teritorium“. Název výstavy symbolicky vybral z části textu skladby Mein Land od německé, industriálně metalové skupiny Rammstein. Das ist mein Land potrvá od 18. března do 12. června.
Roman Franta vstoupil na výtvarnou scénu po studiích na Akademii výtvarných umění v Praze a stáži na Art Institute v San Franciscu v USA v letech 1993 až 1994. Od té doby se zúčastnil více než 120 skupinových a uspořádal na 60 samostatných výstav, byl jedním z finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého (1997), získal I. cenu za malbu v Evropské soutěži SBC v Londýně (1995), 4. cenu za malbu na Bienále současného umění ve Florencii (2001) a jeho tvorbu zakoupila řada státních, veřejných i soukromých galerií.
Dílo Romana Franty se půlí zhruba na dvě linie - jednou je malba v duchu věrného realismu, s jehož pomocí zachycoval skrumáže nejrůznějších předmětů a především živočichů. Druhou linií jeho tvorby je expresivní malba, v rámci níž zachycuje závažnější i výpravnější témata.
Obrazy potvrzují autorovu fascinaci lidskými vztahy, charaktery a životními situacemi. Jeho výtvarná komunikace se odehrává nejvíce ve světě zvířat. Autorovo zaujetí směřuje k vizualitě, typicky výrazné barevnosti, hutnému, pastóznímu gestu, textům a sloganům vepsaným do obrazů. Roman Franta do svých pláten přenesl svobodu projevu, odvahu, experiment i klasické postupy. Je svérázným a nezaměnitelným autorem současné umělecké scény. Buduje si svou vlastní cestu a vytváří si uměleckou identitu. Pojítkem jeho tvorby je ironie a vzniklé asociace, přetrvávající zvířecí motivy a to vše propojeno v tématech osobních i společenských.
„Roman Franta rozehrál složitou, mnohovrstevnatou a vnitřně strukturovanou hru o malbě jako iluzi - a tak si vlastně otevřel možnost užívat oněch malířských prostředků, které podrobil svému zkoumání. Jistě se mu tedy jako další kvalita objevila i ryzí radost z malby, ba dokonce z krásné malby, kterou tak učinil (jen zdánlivě paradoxně!) opět ještě jednou legitimní v kontextu současného umění,“ říká o něm umělec a teoretik umění Jiří Valoch.
