V roce 2016 přemýšlejme vlastní hlavou…
Česká republika má v zahraničí velmi dobrou pověst. Možná se vám to moc nezdá, ale je to tak. Češky a Češi jsou kreativní, pracovití a vynalézaví. Ve zdravotnictví zachraňují životy, v korporátním světě pomáhají velkým firmám k miliardovým ziskům, na prestižních univerzitách určují trendy vědy a výzkumu a na sportovních kolbištích oslňují fanoušky skvělými výkony. Na desetimilionovou zemičku utlačovanou čtyři desítky let zvůlí komunistického režimu velmi slušný výsledek.
Řekl bych, že velkou měrou se na tomto renomé České republiky vždy podílela schopnost umně používat takzvaný zdravý selský rozum v kombinaci se vzděláním a životními zkušenostmi - přirozený, pragmatický a realistický způsob uvažování, který v zahraničí nabourává technokratické myšlenkové postupy vlastní německy mluvícím národům, bohémskou nezávislost států v jižní Evropě či odměřenost obyvatel skandinávských zemí. Zdravý selský rozum nám pomáhal přežívat politické i jiné útlaky, protože ať nám něčí zvůle kladla do cesty jakékoliv problémy, překážky nebo bariéry, dokázali jsme je kreativně obcházet a ještě o tom vtipkovat. Ale…
Přijde mi však, že se naše historická přednost zvaná selský rozum pomalu vytrácí. Jako bychom ji ve svobodné společnosti zapomněli využívat. „Vlastní“ názory si děláme podle názorů jiných, hlavním argumentem v debatách je sousloví „ale v novinách psali, že…“, cestou k poznání milionů z nás je bulvární deník v kombinaci s bulvárními večerními zprávami, čemuž se přizpůsobují i další mainstreamová média, jejichž vlastníci mají navíc na zpravodajství svůj vlastní pohled. Hltáme tak titulky a povrchní články internetového zpravodajství, mysl nám zaplevelují nesmyslné zprávy typu „Babiš či Sobotka či Kalousek či Škromach či Zeman řekli něco, někdo jim na to něco odpověděl, na což přišla další reakce a pak se ještě chvilku všichni navzájem uráželi…“ (opravdu tohle potřebujeme k životu?), proložené černou kronikou od Aše do Ostravy a, pokud je hodně mrtvých, tak i zahraničními zprávami. Bohužel, je to tak.
Není divu, že stále častěji nedokážeme než zaujmout pouze černobílé hodnocení určité věci. Evropská unie? Zeman? Putin? Uprchlíci? Ano/Ne. Podpora/Nenávist. Líbí/Nelíbí. Zejména v posledním zmíněném tématu se neschopnost argumentace prokazuje v celé své bídě. Povrchní znalosti a hledání mediálně známého názorového vzoru, který by suploval nedostatek vlastních znalostí, nikdy nevystačí na plodnou debatu. Proto se názorové proudy „sluníčkářů“ a „nacionalistů“ zabarikádovali v daleko vzdálených zákopech, z nichž se namísto debaty ostřelují hlavně urážkami a zesměšňují se na sociálních sítích. Na víc skutečně nemáme?
Silvestr je za námi, rok 2016 před námi. Co si s ním počít? Možná jsem až moc naivní, ale přál bych si, abychom my Češi přestali informačně degenerovat. Abychom používali vlastní mozek pro tvorbu vlastních názorů. Abychom myšlenky jiných využívali pouze jako základní impulz pro vlastní poznání, ne jako jeho náhražku. Abychom zcela nedůležitým půtkám do sebe zahleděných politiků kdesi v Praze věnovali mnohem méně času než dosud a zaměřili se hlavně na to, co se děje v našem bezprostředním okolí, protože tam se skutečně rozhoduje o kvalitě našeho života. Abychom nečekali, až se ze zpravodajství dozvíme, jestli jsme v krizi, nebo nejsme, jestli se nám žije dobře, nebo ne, jestli jsme šťastní, nebo nejsme. Všechno totiž začíná právě u každého z nás. Nikdo jiný to s námi nikdy nebude myslet tak dobře jako my sami. Začněme myslet vlastní hlavou a bude nám všem lépe…
