RECENZE: Bohemian Rhapsody oprašuje Mercuryho božství
Varuji vás předem. Tato recenze je od prvního do posledního písmena oslavnou ódou a sledování Bohemian Rhapsody v kině může vyvolat vedlejší účinky, jakými jsou zrychlený tep, všudypřítomná touha tančit nebo náhlé návaly emocí, nejčastěji pláče.
V první řadě bych vás chtěl na Bohemian Rhapsody poslat do kina. Alespoň na první zhlédnutí. Bohemian Rhapsody v sobě totiž skrývá mocnou dávku prožitku, kterou dokáže do nejvyšších pater rozpálit hlavně spojení kvalitního ozvučení a širokoúhlého obrazu.
Ve druhé řadě bych rád ujistil všechny, kteří se narodili buď dlouho před Queeny či dlouho po Queenech a jejich životy tak nebyly tolik zasaženy kníratým fenoménem jménem Freddie Mercury, aby filmu dali šanci.
Jsem si totiž jistý, že i z řad největších skeptiků si po skončení filmu 9 z 10 lidí pustí doma záznam koncertu z Wembley.
K filmu samotnému. Freddieho Mercuryho měl původně hrát legendární komik Sacha Baron Cohen (Borat, Bruno, Ali G..), který je Freddiemu až k neuvěření podobný. Ponechme stranou debaty, že je Cohen sice geniálním komikem, ale stále jen komikem. Cohenův odchod z projektu měl jasnou příčinu, jež nakonec určila i podobu filmu - chtěl zachytit Mercuryho ve vší jeho syrovosti a natočit “mládeži nepřístupný” film.
Co by to znamenalo ve skutečnosti?
Mimo pořádné dávky skvělé muziky bychom ve filmu dostali “naloženo” i co se týče milostných scén Mercuryho s armádou náhodných milenců, protkaných sekvencemi nespoutané drogové jízdy. Nestalo se.
Tvůrci se rozhodli odvyprávět Freddieho příběh takticky v puritánském stylu (neustálé opakování věčné lásky k Mary, pouze jemné náznaky homosexuálního sexu, téměř nulová přítomnost drog ve filmu), čímž chtěli udělat film přístupným široké veřejnosti a předejít případným (či téměř stoprocentním) rozhořčeným reakcím konzervativní části společnosti.
Mnozí to považují za alibismus. Za idealizaci.
Mně to nevadí.
A to z jednoduchého důvodu: film, jak ho natočili, neskutečně šlape. Má tempo, má energii, vydává ze sebe to nejlepší, co ze sebe jeho aktéři dostanou. 100% ve všech ohledech formy.
Kostýmy jsou skvělé. Casting byl až neuvěřitelný (nedokázal jsem věřit, že kudrnatého kytaristu Briana Maye opravdu nehraje sám Brian May). Filmu nechyběl situační humor, kapela působila sympaticky a takové ty “povinné” kýčovitosti typu coming out u rodiny či žádost o ruku sice zaváněly patosem, ale pořád ještě ve snesitelné míře.
Herecké výkony fantazie. Rami Malek jako Freddie exceloval. Že jeho umělé zuby působily občas až groteskně velce? Pouhé detaily.
Ramiho Freddie byl něžný a přitom suverénní. Mladý americký herec dokázal zvládnout Freddieho excentričnost, aniž by přitom působil přehnaně afektovaně. A především stejně jako Freddie sršel energií, až z něj lítaly jiskry.
Co se kamery týče … Můžeme být skutečně potěšeni, že žijeme v roce 2018 a jsme svědky toho, jak filmoví kouzelníci napínají síly a místo do průměrných superhrdinských blockbusterů investují svá kouzla do filmu, jakým je Bohemian Rhapsody.
O to více, když je výsledkem téměř dvacetiminutová sekvence koncertu Live Aid ve Wembley v roce 1985.
20 minut narvaných emocemi, úžasu, slz, touze zpívat. Neskutečný výkon Ramiho Malka a naprostá obrazová fantazie diváka v kině přenese o 30 let zpátky mezi 100 tisíc lidí na stadion v Londýně a umožní mu prožít koncert, který později odborníci označí za nejlepší živé vystoupení všech dob.
Jen tato dvacetiminutovka si zaslouží naházet všechny Oscary za rok 2018 do pytle a rovnou je poslat PPLkou tvůrcům. Fenomenální spojení obrazu a zvuku. Dramaturgické porno, které bude zářit v učebnicích filmového řemesla ještě léta jako ukázka naprosto dokonale zvládnutého emočního ovládnutí diváka.
V této části filmu fanoušci Queen už totiž roní slzy jak hrachy. A všichni ostatní mají namále.
Co na tom, že si tvůrci vytvořili svůj vlastní, méně konfliktní obraz Freddieho. Obraz, co nevyděsí lidi, kterým by běžně při zmínce o homosexuálním sexu vstávaly vlasy hrůzou.
Bohémská rapsodie je více rapsodií než bohémstvím. Je více vznešenou básní o opravdovém géniu, než upřímným svědectvím o nezřízeném životním stylu rockového boha. Film oprašuje Mercuryho božskou stránku a odmítá se pitvat v té lidské. Za tu také zaplatil sám cenu nejvyšší.
My bychom si měli naplno užívat božské dílo člověka, který byl přesně tím, čím být chtěl, a díky tomu se stal nesmrtelným.
