Samota je pro mě velké téma. Doufám, že si koncerty nahradíme příští rok, říká Kateřina Marie Tichá
Za normálních okolností by teď trávila svůj čas na turné, kde by prezentovala svoji sólovou desku Sami. Situace je ale jaká je, a tak si na setkání s fanoušky musí ještě počkat. Řeč je o Kateřině Marii Tiché, zpěvačce, která se dlouhá léta objevovala po boku kapely Jelen. Kde čerpá inspiraci, a jaká je její vysněná spolupráce? I na to jsme se zeptali v rozhovoru pro Budějckou Drbnu.
Aktuální situace umělcům moc nepřeje. Jak to zvládáte, Katko?
Myslím, že jsme na tom teď všichni tak nějak podobně – děláme, co můžeme. Při první karanténě jsem byla na venkově, tak to bylo vlastně dost pěkné jarní období klidu. Teď jsem zase hodně v Praze, tak už je mi tu v bytě trochu těsno. Těším se zpátky na vesnici.
Na začátku října vyšlo vaše sólové album Sami. Samotný název nabírá v dnešní době trochu jiný rozměr. Proč zrovna Sami?
Abych řekla pravdu, když jsem o tom názvu přemýšlela poprvé, vůbec mě nenapadlo, jaké budou při vydání okolnosti. Samota pro mě totiž i předtím byla velké téma – vyrovnávání se s ní – a vlastně i schopnost naučit se užívat si ji – to jsou skills, které jsem si posledních pár let snažila osvojit. Uvažovala jsem ještě o názvu Kolemjdoucí, ale když pak padla ona jarní karanténa, bylo mi jasné, že to musí být Sami.
Jak jste s albem celkově spokojená?
Moc! Jsem fakt ráda, že jsme se s Ondrou Turtákem (ODD) sešli, a že jsme do toho oba dali kus sebe. Dostalo se k nám teď i několik fakt krásných pozitivních kritik a reakce od fanoušků jsou úžasné. Mám z toho radost.
Jak by vypadal Váš pracovní podzim za normálních okolností? Jak moc Vám koronavirus naboural program?
Koncertně. Jeli bychom turné jak s Jelenem, tak s mou kapelou. Představovala bych publiku novou desku… Doufám, že si to vynahradíme příští rok.
Chystáte se i k nám na jih Čech?
Vrátila bych se k vám moc ráda, třeba v Budějovicích už jsem kdysi měla i samostatný koncert a bylo to krásné! Mám taky moc ráda Jindřichův Hradech – naši teď bydlí kousek odtamtud a často tam jezdíme na výlety. A s Míšou Tučnou si furt slibujeme, že vyrazíme na návštěvu její rodiny do Hoštic, tak tam se taky těším.
„Napsané básně jsem si schovávala do šuplíku“
Jak se změnila Kateřina Marie Tichá od doby, kdy vyšlo minialbum Otazníky?
Myslím, že dost. Když jsem vydávala Otazníky, nebylo mi myslím ještě ani dvacet – a takový první přechod do dospělosti přišel až pár let poté. Za tu dobu se mi život stihl párkrát obrátit naruby a zase zpátky – kromě cest po světě a učení se samotě jsem taky získala spoustu zkušeností na podiu a měla jsem čas a prostor se zlepšit i jako autorka.
Je proto automatické, že si píšete i všechny písně?
Ano, to píšu. Ale netvrdím, že bych nikdy nezpívala píseň od někoho jiného, jen by mi prostě musela fakt extrémně sedět. Musela bych se do ní zamilovat.
Kde berete inspiraci?
Úplně všude. Na cestách, s lidmi, nebo když si řeším nějaké své vnitřní démony a snažím se s něčím vypořádat.
Máte nějakou vysněnou spolupráci? S kým byste si ráda zazpívala?
Rozhodně. Máme tu v Čechách a na Slovensku úžasné muzikanty. Moc by se mi líbilo zazpívat si třeba s Katarzií, miluju Tata Bojs a hrozně mě baví hlas Milana Caise, takže to by taky bylo pěkné… No a pak jsou tu všechny moje staré hudební lásky – Vlasta Redl, Čechomor, Radůza… Vyjmenovávala bych to do zítra!
