Dvacet let služby životu, to je příběh jednoho hospice
Dne 2. listopadu 2005 – na den, který si lidé připomínají jako Dušičky – přijal hospic svého prvního pacienta. Nebyl to jen symbolický okamžik. Dušičky jsou dnem tiché vzpomínky a úcty k těm, kteří nás opustili. A právě v tento den začalo místo, jehož posláním je doprovázet na konci života, psát svůj příběh.
Tisíce lidských příběhů
Od té chvíle uplynulo dvacet let. Za tu dobu prošly branami hospice tisíce lidí, kteří zde našli klid, péči a přijetí v posledních dnech svého života. Tým hospice doprovodil na druhý břeh už téměř čtyři tisíce pacientů. Převážně šlo o onkologická onemocnění, ale každý příběh byl jiný. Jedinečný.
V hospici sv. Jana N. Neumanna doprovodili 103letého muže i 22letou dívku, pečovali o věřící i nevěřící, o lidi prosté i vzdělance, vědce, umělce, i ty, kteří celý život prožili na okraji společnosti. Pečovatelky a zdravotnický personál byl svědky smíření, odpuštění, hluboké lidské vděčnosti, ale i bolesti, ztráty a slz.
V hospici se zažívají chvíle dojemné i dramatické – včetně situací, kdy některý z pacientů reagoval agresivně ze zoufalství či bolesti. A přesto vždy hledají cestu k člověku – bez odsouzení, bez předsudků.
Život navzdory konci
Hospic ale není jen místem odcházení. Je také místem, kde život stále trvá – byť v jiné podobě. Během let hospic poskytl péči stovkám rodin prostřednictvím tzv. odlehčovací služby, kterou využívají ti, kdo pečují doma o své blízké a potřebují na chvíli vydechnout.
V areálu hospice také vznikl park – místo setkávání, odpočinku a kultury. Díky dobrovolníkům a dárcům se z něj stalo živé centrum – otevřené jak pacientům, tak veřejnosti. V parku dnes běžně potkáte maminky s kočárky, děti u papoušků, seniory s knihou, zamilované dvojice i pacienty hospice na vozíku nebo s berlemi. Jsou přirozenou součástí tohoto prostoru. A právě v tom je síla – když nemoc a konec života nejsou vytlačeny za zeď, ale přijaty s respektem. Kdy se v parku může potkat dítě s umírajícím, zdravý s nemocným a třeba i spočinou na krátký čas společně při poslechu hudby či pozorování divadelního představení.
Nové cesty péče
Postupem času se služby hospice rozrostly. Vzniklo Vzdělávací centrum, které se věnuje osvětě v oblasti paliativní péče. Vedle něj byl vybudován také Domov Matky Vojtěchy, který poskytuje péči lidem s demencí, zejména Alzheimerovou chorobou.
Paliativní týmy začaly vyjíždět také za pacienty domů. Domácí hospicová péče dnes funguje ve čtyřech regionech a umožňuje lidem zůstat v prostředí, které znají – obklopeni svými blízkými.
Rodinám ve všech svých zařízeních poskytují i odborné sociální poradenství, provozují i poradnu pro pozůstalé, pomáhají s praktickými i psychickými aspekty péče.
Dvě stě srdcí, jedno poslání
Dnes tvoří tým přes 200 zaměstnanců. Kromě nich spolupracuje hospic s desítkami dobrovolníků, dárců a přátel hospice. Bez jejich pomoci by služba nebyla možná.
Velké poděkování patří také vedení města a obcím, které dlouhodobě spolupracují a podporují činnost hospice.
Hospic není jen budova
„Hospic není dům. Není to jen zaměstnání. Není to soupis služeb. Hospic je myšlenka – myšlenka lidskosti, která se každodenně mění ve skutečnost díky obětavé práci, nezištnému srdci a hlubokému respektu ke každému člověku,“ říkají pracovníci hospicu.
Hospic děkuje všem, kteří se na této cestě podíleli. Dvacet let služby životu – to není jen výročí. Je to důkaz, že i konec života může být naplněn smyslem, úctou a láskou.
