Když už se jeden škrábe nahoru, najde se náhle něco, co ho srazí dolů, a on může začít znova. Otázkou je… proč? Proč se znova a znova drápat nahoru?

„Vůbec jsem netušila, že přímo na hlavním budějckém náměstí je možnost přebalit si miminko a v klidu ho nakrmit. Většinou to řeším v kavárně a tak,“ rozhlíží se po prostorech kulturně vzdělávacího centra Pansofie maminka Petra.

Plyšový. A červený. Sedí zvenku na okně budky, kde uvnitř vybírá parkovné postarší hlídač. Vlastně je hračka tak poznamenána časem a počasem, že spíš připomíná hromádku červeného plyše, než medvěda, kterým kdysi bývala. A kdo ji vidí, nemůže ho nenapadnout, komu asi chybí.

„To všechno jsem já,“ směje se bruneta Mirka Dušáková z Doudleb. Dává tak dohromady seznam všech svých životních rolí. Nikoli divadelních, jak by se mohlo nabízet.

„Musíš sladit tahání rukama s pohybem voru, jinak se převrátíš!“ kibicují diváci z Biaggiho lávky v Doudlebech soutěžící. Jeden z nich stojí na voru uprostřed Malše a má za úkol v co nejkratším čase se za lano přiručkovat až pod most.

Slyšeli jste někdy slovo patchwork? Doslova to znamená „vyrobeno ze záplat“. Tak nějak to totiž v dávné Anglii vzniklo. V domácnostech, kde bylo třeba využít sebemenší zbyteček textilie, hospodyňky opravdu schovávaly zbytky a odřezky a poté z nich šily deky, přehozy a další nezbytnosti.