Jen málokomu nezachránil Jan Říha oblíbené tenisky nebo lodičky. Vyučil se sice automechanikem, ale k ševcovství ho přivedl jeho otec. Po něm také nakonec převzal provozovnu, která v ulici Dr. Stejskala v Budějcích sídlí dodnes. I po jednadvaceti letech ho práce baví, i když jsou podle něj dnešní boty „prasečina“.

Eliška Brabcová je sympatická mladá blondýnka. Ve volném čase se věnuje psům, v práci prodává a vyměňuje autobaterie. Že to není typická práce pro holku? Máte pravdu, Eliška totiž není obyčejná, je (ne)obyčejná.

Eliška s Daliborem jsou (Ne)obyčejný pár z Českých Budějovic. Před necelými třemi lety se jim narodila dcera Beátka. Není to úplně typické dítě. Má totiž Treacher-Collins syndrom. Že je určitým způsobem jiná, byste ale, nebýt deformace obličeje, ani nepoznali. Je to veselá, chytrá holka, která si ráda hraje a občas rodičům brnká na nervy.

Rybaření je snad největší zálibou u nás, v České republice, a což pak v kraji rybníků. V jižních Čechách, snad každý kluk to někdy zkusil: prut, několik metrů vlasce, na něm husí brk nebo malý splávek. A rybaření zcela propadl i Budějčák Ivan Finta, kterému se opravdu zadařilo, se svým koníčkem totiž propojil i profesní život.

Božena Moravcová z Českých Budějovic má v občanském průkaze napsaný rok narození 1917. Budějcká rodačka a patriotka recept na dlouhověkost prý nezná, tvrdí, že ona sama za ty požehnané roky nemůže, že jsou na vině geny. Své sto první narozeniny oslavila na konci června a možná tuto (Ne)obyčejnou ženu trošku mrzí, že nedostala nějaký adrenalinový dárek. Jako před šesti lety, kdy jí udělal obrovskou radost let balonem nad rodným městem.

Neuvěřitelných sedmadvacet let chodí na budějckou Černou věž Jan Vančura. 225 schodů do práce, 225 schodů zase z práce. Kdyby to provozovatel dominanty a symbolu jihočeské metropole absolvoval každý den, měl by na kontě téměř čtyři a půl milionu zdolaných schodů. Ale i když mu památka prý vzala kus života, neměnil by. Díky ní má třeba skvělou fyzičku, naučil se cizí jazyky a pronikl do tajů mnoha dalších profesí, poznal spoustu lidí. „Dostala mě. Přítáhla si mě k sobě a drží,“ tvrdí padesátiletý Budějčák.

Je jí 29 let. Narodila se v Českých Budějovicích, studuje na Karlově univerzitě, kde si dodělává doktorát a v rámci toho tam přednáší na vietnamistice a etnologii, učí v Budějcích jógu malé i velké, mluví vietnamsky, a staví školy v Kambodži. Ano, takhle drobná dívka s úsměvem od ucha k uchu se jednoho dne chopila příležitosti a rozhodla se udělat Zemi lepším místem pro žití.

„Měla jsem jenom střední ekonomickou školu a než jsem se vdala, tak jsem dělala administrativu. Potom se mi narodilo první dítě, dcera Mirka. Když mi řekli, že nebude vidět, byl to šok a nevěděla jsem, co s tím. Asi jako každý, kdo něco takového zažije,“ začíná své vyprávění Zdeňka Kuviková, ředitelka neziskové organizace Fokus, která pomáhá lidem s duševním onemocněním.

Zdeněk Klíma je na první pohled obyčejný člověk. Až na to, že v patnácti letech přišel o obě nohy. Událost, která mu obrátila život naruby, vzal sportovně. A to doslova. Svůj život se rozhodl věnovat právě sportu. A protože je to velký dříč a do všeho jde naplno, bude nás teď reprezentovat na Zimních paralympijských hrách v Jižní Koreji.