Česko si v těchto dnech znovu prochází jedním ze svých oblíbených sportů: soubojem mezi vládou a prezidentem. Tentokrát se nehraje o pravomoci na papíře, ale o to, kdo pojede na summit NATO v Ankaře. Jde o spor, který známe i z jiných zemí. U nás se trochu mění v tradiční přetahovanou, ze které se v přímém přenosu stává veřejný kurz ústavního práva pro každého, kdo má chuť to řešit i připojení k internetu.

Sociální demokracie si zvolila nového předsedu. Jmenuje se Jiří Nedvěd. Pokud vám to uniklo, není to známka nepozornosti, ale přesný obraz stavu samotné strany. Volba šéfa kdysi masové politické síly dnes proběhla prakticky bez zájmu veřejnosti. Strana, která ještě před patnácti lety spoluurčovala směr země, dnes mění vedení způsobem, který sotva zaznamenají i lidé, kteří politiku sledují pravidelně. Pokud se někdo ptá, kdy se sociální demokracie ztratila z veřejného prostoru, odpověď zní: dávno.

Martin Kuba po více než dvaceti letech opouští ODS. Bývalý první místopředseda strany, exministr průmyslu a dnes nejúspěšnější hejtman v zemi odchází v momentě, který je pro stranu složitý. Občanští demokraté stojí před lednovou volbou nového vedení po neúspěšných parlamentních volbách. Kuba neodchází sám: z 34 jihočeských zastupitelů jich s ním jde třicet. Na obzoru se tedy objevuje nový politický subjekt. Není divu, že se okamžitě objevily úvahy, zda se před námi neodehrává skutečný rozval, který by mohl zasáhnout celou stranu.

Hned po volbách se rozběhla otevřená koaliční jednání mezi ANO, SPD a Motoristy. Babišovi partneři byli natolik hladoví a netaktičtí, že vyjednávání o vládě probíhalo téměř v přímém přenosu a veřejnost se u toho mohla chvíli dobře bavit. Po pár dnech ale předseda hnutí ANO svým partnerům v boji proti cenzuře raději vysvětlil, že mlčení je základ. Od té doby jsme odkázáni spíš na zákulisní drby a úniky.

Sociální demokracie se letos v říjnu zúčastní sněmovních voleb na kandidátkách formace Stačilo!. Reálně dostala pět teoreticky volitelných míst a čtyřicet jmen bude rozmístěno napříč republikou. Na oplátku SOCDEM přijímá program i podmínky této nové radikálně levicové platformy vedené KSČM.

Před necelými dvěma týdny zahájilo Rusko agresivní invazi na Ukrajinu. A v posledních dnech se jeho útoky čím dál více zaměřují na civilní cíle. Je to největší vojenský konflikt v Evropě od druhé světové války a můžeme ho sledovat prakticky online na všech sociálních sítích. O to silněji ho česká společnost vnímá, o to razantněji na něj i odpověděla.

Politické hnutí Starostů a nezávislých – STAN – svolalo těsně před volbami svůj sjezd. Na něm bez většího překvapení obhájil funkci předsedy Vít Rakušan. To samozřejmě zajistí dostatečnou mediální pozornost. A o čem se tedy po sjezdu hovořilo? Závěry byly v podstatě dva: za prvé, že je že staronový předseda STANu výborný řečník a zjevně politický talent. A za druhé, že věnoval velkou energii na obhajobu společné koalice s Pirátskou stranou.

Chtěl Jan Hamáček prodat zájmy naší země za dávky neověřené vakcíny a kousek diplomatické slávy? Tento problém už několik dní zaměstnává česká média a politiky ze všech stran. Pokud by se podezření potvrdilo, je zřejmé, že by Hamáček měl politiku rychle a nadobro opustit. Rozhodně dřív, než to za něj udělají v říjnu voliči.

Prezidentův projev vyvolal podle očekávání vlnu kritiky a nesouhlasu. Po týdnu zarputilého mlčení vystoupil v krotkém prostředí TV Prima a tím, co řekl, vlastně popřel sám sebe.

Pohled na dění v české vládě rozhodně není příjemná podívaná. Kritika za většinu jejích rozhodnutí padá ze všech stran. Pouhý výčet všech průšvihů a krajně podezřelých rozhodnutí by sám zabral místo na několik článků. A s příchodem pandemie, kdy vláda začala ovlivňovat náš život doslova na každém kroku, jsme to pocítili tvrdě a bolestivě úplně všichni.