KOMENTÁŘ: Problém jménem sociální bydlení: Z eráru peníze tečou, jen nikdo neví kam
Šedesát miliard a nic. Ve svých komentářích se čas od času opírám o výsledky kontrol a auditů Nejvyššího kontrolního úřadu (NKÚ), jehož činnost je velmi důležitá. Ačkoliv závěrečné zprávy z kontrol nejsou pro daňového poplatníka příjemným čtením, neměly by zapadnout. To platí i o kontrole Ministerstva práce a sociálních věcí (MPSV), konkrétně kontrole nástrojů na podporu sociálního bydlení a boj proti sociálnímu vyloučení.
Jak upozorňuje NKÚ, ačkoliv šlo z peněz daňových poplatníků do oblasti podpory bydlení za uplynulých pět let skoro 60 miliard korun, problém se stále prohluboval – vzrostl počet sociálně vyloučených lokalit (v roce 2006 jich bylo 310, v roce 2016 již více než 600).
Jádro problému je totiž ve stávají praxi. MPSV sice má v gesci řadu nástrojů a institucí, které jsou za zlepšení neutěšeného stavu zodpovědné, neexistuje ale centralizovaná databáze, kde by bylo možné dohledat ucelený přehled informací o poskytování a čerpání pomoci. Proto dochází k izolovaným vztahům „stát-občan-platba“, bez provázanosti na další oblasti.
Podobné je to bohužel i s kontrolovanými nástroji. NKÚ upozorňuje, že: „Kontrola ukázala, že například u příspěvku na bydlení a sociální práci nemá sociální pracovník přehled, kdo v dané lokalitě pobírá příspěvek na bydlení, a nemůže vyhodnotit, zdali by v určitých případech nebyla vhodná jeho pomoc.“ Často se tak pomoc nedostává k těm, kdo by ji skutečně potřebovali, protože stát nedokáže informace o těchto osobách efektivně předat těm, komu za tuto pomoc v sociálně vyloučených lokalitách platí. Na neprovázanost nástrojů přitom odborná veřejnost upozorňuje dlouhodobě. Bohužel však stále čekáme na zákon o sociálním bydlení.
Největší část prostředků na podporu bydlení MPSV rozděluje prostřednictvím příspěvku a doplatku na bydlení, na kterých mezi lety 2012 až 2016 padlo celkem 54,3 miliardy korun. Výsledky? Tristní. Z kontroly plyne, že tato forma podpory „snižuje množství lidí ohrožených chudobou, příčinu problému řešit nepomáhají. Z kontroly vyplynulo, že ani jedna z těchto dávek příjemce nemotivuje - osoba bez příjmů dostává více než osoba s určitými příjmy, zároveň příspěvek a doplatek na bydlení stát vyplácí po neomezenou dobu. V neposlední řadě se ukázalo, že stále existují možnosti, jak v rámci této pomoci čerpat více peněz, než na kolik by měl mít příjemce skutečně nárok.“ I proto je obchodování se sociálním bydlením tak dobrý byznys pro ty, kdo na něj mají dost silný žaludek.
V sociálně vyloučených lokalitách je jedním z nejdůležitějších pilířů zlepšení situace funkční systém sociálních služeb. Na podporu této oblasti poskytlo MPSV v letech 2012 až 2016 dotace ve výši 4,3 miliardy korun. Výsledky? Neznáme. NKÚ totiž konstatuje, že „dopad těchto dotací resort nevyhodnocoval, ačkoliv k tomu měl k dispozici potřebné informace.“
NKU pak kritizuje i další oblasti, jako třeba sociální práce - současná legislativa je nevyhovující, jednotlivé instituce nemají jasně dané kompetence a MPSV od roku 2012 připravuje zákon o sociálních pracovnících, který zatím nebyl přijat.
Není to tedy tak, že by na boj se sociálně vyloučenými lokalitami nebo podporu sociálního bydlení nebylo dost peněz. Peníze jsou a není jich zrovna málo. Problém je v tom, že MPSV ve své úloze koordinátora těchto aktivit naprosto selhává. A dokud se situace nezlepší, obchodníci s chudobou si budou mnout ruce.
