Až koronavirová epidemie skončí, můžeme být lepšími? Bezesporu, alespoň v něčem
V nelehkých časech koronavirové pandemie je svět jednotnější. Lidé nosí ústenku, šátek i roušku, a ze zahalené tváře toho moc nevyčteme. Zvláště když při potkání často sklopí oči nebo odvrátí hlavu. Všimli jste si toho také? Navzájem se už po sobě tolik nedíváme. Vzhled je najednou relativní, skoro bych řekla bačkoru platný. Je tu ale zase prostor pečovat o svoji povahu a osobnost, uvědomit si, jak moc je skutečně důležité zdraví, na které tak často připíjíme a přejeme ho rádi k narozeninám a do nového roku.
Tolikrát skloňovaný koronavirus nás mění. Přesto si myslím, že i ve vládou nařízené karanténě lze najít pár pozitivních věcí.
Můžeme se učit zase žít v rodinách.
Je to příležitost obnovit úctu a respekt k nemocným, starším lidem a k povoláním, která nám zlepšují kvalitu života.
Nabízí se nám výzva žít přítomností. Nebabrat se v minulosti, která už skončila, ani ve vzdálené budoucnosti, protože co bude dál, teď stejně moc nikdo neví.
Je to šance si trochu zamést před vlastním prahem, nehrát si na nositele pravdy, otevřít se diskusi, jiným postřehům a pocitům druhých, kombinovat rozum s laskavostí.
Můžeme bojovat proti falešným zprávám a konspiračním teoriím z různých zdrojů. Je to prostě čas fyzicky zpomalit, víc přemýšlet.
Při řadě uzavřených prodejen třeba i o tom, co vlastně opravdu potřebujeme, co je důležité a bez čeho se lze obejít.
Může to být i prověrka vztahů – partnerských, přátelských, kolegiálních, rodinných. Posílí je odloučení / krize / nejistota, anebo oslabí? Dává to možnost opravdu poznat to, co jsme dosud brali jako samozřejmost. Možná přitom i poznáme, co nás dělá šťastnými.
Podat pomocnou ruku druhým blízkým i cizím, a/nebo si říct o pomoc sám. Pečovat o ostatní i sebe, už jenom tím, že se chováme zodpovědně. Tedy nosíme roušky, dodržujeme hygienická pravidla a respektujeme pravidla stavu nouze.
Můžeme si také přečíst knihy, které jsme chtěli, vidět pořady, které jsme odložili, vrátit se k domácímu seznamu restů. (Čti: uklidit si venku, i v sobě).
Uvědomit si vlastní rezervy. (´Uvědomit si´ je mé oblíbené sloveso, protože znamená rodit světlo v přesvědčení, že žít ve tmě nestačí – v tu chvíli se věčnost scvrkne a duch se roztančí, jak píše spisovatelka Bára Vencálková.)
Vidět to, že ne všechno můžeme změnit, a že některé situace je třeba přijmout, i když jsou těžké a mnohým vadí, že už nejsou vládci přírody. Což tedy nejsme. Nový neviditelný koronavirus málem položí svět, a obyčejný lýkožrout smrkový (kůrovec) zase české lesy.
Ale cítím z toho naději, že se nedáme zadarmo.
Když je člověk hodně sám se sebou, může potkat vlastní stíny, vidět v nich příležitost k další práci, a pocítit odpovědnost za vlastní život.
Pandemie nám hodně bere, ale může i dost dát. Třeba to, že víc poznáme sebe navzájem i sebe samotné.
