Omezovat vjezd do centra by města měla s rozvahou, obzvláště v době post-covidové
Ačkoliv pandemie koronaviru zdánlivě zastavila běžný život, v řadě oblastí veřejný sektor setrvačností dál rozvíjí strategie a plány z dob před COVIDem. Na úrovni municipalit je jedním z takových aktuálních témat dopravní obslužnost ve městech, zejména záměr omezovat vjezd vozidel do historických center. Pokud má být toto téma vůbec na pořadu dne, je však nezbytné k němu přistupovat racionálně, nikoliv aktivisticky.
Život ve vyspělé ekonomice, mezi kterou můžeme Českou republiku počítat od roku 2006, s sebou nese jistá specifika. Třeba to, že jsou vyspělé země schopny generovat dost velké bohatství na to, aby mohly vzácné zdroje alokovat i do oblastí jako je udržitelný rozvoj nebo politika ochrany životního prostředí. To je nepochybně pozitivní a na „go green“ lze najít leccos prospěšného. V některých případech, a mezi ty počítám právě regulaci automobilové dopravy v centrech měst, o níž v posledních měsících čteme v Praze, Brně a dalších městech, je však nevyhnutelné o dopadech chystaných opatření pečlivě přemýšlet. A to hned z několika důvodů.
Jakkoliv je pro politiky nebo rezidenty historických center (často se jedná o jednu a tu samou zájmovou skupinu) lákavá představa širokých bulvárů s lavičkami, zahrádkami a skotačícími dětmi, je třeba respektovat, že většina českých měst se rozrůstala přirozeně, z centra sídelní struktury ven. Tzv. záměrná urbanizace, která v českých zemích probíhala od 13. století, centralizovala klíčové prvky veřejného života v bezpečných (hradbami opevněných) centrech sídel. Na ni navázala dezurbanizace – rozšiřování centra obytnou zástavbou a průmyslovými areály. Narozdíl od příkladů z jiných zemích nedošlo v Česku k novověkým přestavbám měst a přizpůsobení požadavkům moderní doby, částečně právě z důvodu ochrany historického rázu měst. S tím je spojen urbanistický paradox, a sice že v nádherném, historickém centru Prahy jsou i nadále koncentrovány sídla klíčových institucí veřejného a soukromého sektoru, ale chybí infrastruktura pro zajištění hladké dopravní obslužnosti, jako městský okruh, podzemní komunikace nebo dostatečná kapacita parkovišť. Je evidentní, že dokud nedojde k přesunu významné části institucí mimo centrum, lidé tam budou muset jezdit dál. Zakázat jim to, aniž by byla dopředu vybudována záchytná infrastruktura, je jako vyrazit na zimní túru do hor a před setměním si z eshopu objednávat adekvátní oblečení na mrazivou noc.
K dlouhodobě přetrvávající nezbytnosti cestovat do centra je třeba připočítat i efekt pandemie. Nevíme, zda omezení způsobené koronavirem budeme muset trpět ještě týdny nebo roky, ale jedno je jisté – ještě dlouho potrvá, než se život vrátí do normálu. Jedním z projevů pandemie bude riziková averze významné části obyvatel k cestování hromadnými prostředky. Pochopitelně, chtělo by se říci ze zdravotního pohledu, a bohužel, dodat z pohledu městské mobility. Počet osob, které „raději“ sáhnou po klíči od auta než po lístku do MHD, bude vysoký. A pandemie zásadně ovlivňuje i naši spotřebu. E-commerce raketově roste, s čímž jde ruku v ruce růst jízd doručovatelů a kurýrních služeb v centrech měst. Tolik kurýrů s modrými batohy na zádech, kolik denně v okolí naší kanceláře doručuje jídlo nebo jej vyzvedává v okolních restauracích, jsem zde běžně viděl za celý týden. A tak bychom mohli pokračovat…
Proti těmto faktům bohužel až příliš často stojí aktivistický přístup, který se odvolává na vágně definovaný veřejný zájem nebo závazky voličům. Obojí je určitě fajn, ale nesmí být alibistickým argumentem pro nulovou diskusi, neřkuli netransparentnost. V hlavním městě magistrát již několikrát ukázal, že je schopný dělat zásadní regulaci dopravy prakticky přes noc a na vlastní pěst. Strategie budoucí podoby dopravy v centru města má v kuloárech pověst „manželky detektiva Columba“ (hodně lidí o ní mluví, ale ještě ji nikdo neviděl). Léčba šokem je sice fajn, lidi si zvyknou na leccos, ale bez dokončení okruhu a záchytné infrastruktury v dostatečné kapacitě by měly zůstat jakékoliv plány na eliminaci dopravy v centru jen v rovině teoretické.
V ní je totiž možné všechny plánované změny do posledního detailu analyzovat a k diskusi přizvat nejen dotčené rezidenty, u nichž subjektivnímu požadavku na co největší klid samozřejmě rozumím (byť mi vždycky naskočí hláška z cimrmanovské Hospody Na mýtince), ale právě kurýry rozvážející jídlo, řidiče MHD, taxikáře nebo operátory svážející komunální odpad. Málokdo totiž ví o dopravě ve městě tolik, jako právě oni. A to všechno by mělo probíhat maximálně transparentně – ani pandemie COVID-19 nesmí být záminkou pro zavřené dveře.
