Je na místě, aby politici určovali výši marže obchodů? Jak by měli lidé v době stoupající inflace chytře spořit? Nejen o tom se v dalším díle seriálu Bez servítků rozpovídal ekonom a člen NERV Aleš Rod, který se regulacemi a ekonomií veřejného sektoru zabývá dlouhodobě.

Rychlé rozvolnění, na které všichni restauratéři netrpělivě čekali dlouhé měsíce, přineslo mnohým z nich poměrně tvrdé vystřízlivění. Do řady provozoven si zákazníci totiž hledají cestu jen velmi pomalu. I mnohé z proslulých restaurací v Praze zely první „postcovidový“ týden prázdnotou a personál, pokud tedy ještě nějaký zbyl, posmutněle pozoroval, jak si lidé navzdory zlepšující se pandemické situaci stále chodí pro jídla do krabiček, nebo si je objednávají přes kurýrní služby. V lepším případě…

Titulek vystihuje zajímavý paradox: Neznám jediného politika, který by se ohradil proti tvrzení, že digitalizace ekonomiky je naším naprosto klíčovým úkolem. Když však přijde na jakýkoliv legislativní krok směrem k reálné digitalizaci nějakého konkrétního procesu, objevují se najednou „obvyklí podezřelí“: Je to moc nové. Musíme to hlavně pořádně promyslet. Co když se tím něco změní? Doteď to na tom formuláři vlastně nefunguje zas tak špatně… Je čas se ptát: Proč o digitalizaci mluvíme, ale ve skutečnosti se jí tak bojíme?

Ačkoliv pandemie koronaviru zdánlivě zastavila běžný život, v řadě oblastí veřejný sektor setrvačností dál rozvíjí strategie a plány z dob před COVIDem. Na úrovni municipalit je jedním z takových aktuálních témat dopravní obslužnost ve městech, zejména záměr omezovat vjezd vozidel do historických center. Pokud má být toto téma vůbec na pořadu dne, je však nezbytné k němu přistupovat racionálně, nikoliv aktivisticky.

Bez ohledu na to, zda zelené politice fandíte, nebo nikoliv, tomuto trendu v příštích dekádách neuniknete. Představitelé Evropské unie dali již přijatými i připravovanými směrnicemi jasně najevo, že udržitelný růst provázený masivními investicemi do čistších zdrojů výroby energie, uhlíkové neutrality nebo zefektivnění práce s odpadem budou výzvami všech členských zemí. Významné změny čekají především odpadové hospodářství. Závazné cíle již mají své časové rámce, tudíž je nutné k těmto cílům budovat cestu efektivními investicemi.

Boj o holé přežití. Tak mluví o současných opatřeních řada jednatelů firem, které musí mít z nařízení vlády zavřeno nebo jsou restrikcemi omezeny. Jejich už takto napjaté rozpočty omezuje také fakt, že musí odvádět DPH z nezaplacených faktur. Hospodářská komora proto navrhuje vládě zavedení hotovostního principu odvádění daně z přidané hodnoty, která počítá s platbami DPH jen za skutečně proplacené faktury. To podporují také ekonomové.

Pojem šedá ekonomika se v médiích objevuje v posledních letech čím dál častěji. Co si ale pod tímto pojmem představit a jak s touhle temnou stránkou ekonomiky bojují česká města? Na to se zeptala redakce Drbny v malém průzkumu.

Politici se zaklínají sliby. To je jistota. A umí to moc hezky. Dřív jsme měli ten parádní pocit, že je vše na dobré cestě, zejména před volbami. Již pár let ale žijeme v permanentní předvolební kampani, protože nevíte dne ani hodiny, kdy k vám na úřad vlády vletí ozbrojené komando, kdy vám koaliční partner vypoví smlouvu nebo jak do politické hry zasáhne Hrad. Navíc krajské, komunální i senátní volby se politické strany naučily vyhrávat s celostátními sliby, jež s regionální politikou nemají vůbec nic společného. Přesto tak nějak všichni cítíme, že náš důvěrný vztah se státem dost stagnuje…

Jak poznáte, že se blíží volby? Politici začínají rozdávat dárky z veřejných peněz. O tom, že tahle léty prověřená pravda platí beze zbytku, se daňoví poplatníci začínají přesvědčovat napříč republikou. Netěší mě, že se k ekonomickému populismu přidala i budějcká radnice svým návrhem na jízdné zdarma pro studenty do 15 let a důchodce. Ke kritice tohoto nesystémového opatření mě vedou tři důvody.

Zpráva o tom, že v České republice má každý desátý člověk nad patnáct let vážné problémy s exekucemi, působí na první pohled jako bomba. Ovšem odbornou veřejnost zas tak moc nepřekvapila. Jen potvrdila to, o čem se mluví již zhruba dvě dekády – výuka finanční gramotnosti je u nás stále na velmi mizerné úrovni.