České Budějovice objektivem Milana Bindera a perem Martina Maršíka: Tak to jsme nečekali
Vážení přátelé budějovické historie, nevím, jak vy, ale já, když jdu ulicí a vidím někde na domě věžičku, vždycky si říkám – tam by se bydlelo. Určitě jsem ovlivněn Svěrákovým filmem Kolja a také pracovnou režiséra Zdeňka Podskalského, který sídlil na Malostranském náměstí v Praze. V obou případech byly oba prostory krásné a inspirativní.
Když jsme dostali pozvání navštívit věžičku na secesním rohovém domě na Žižkově třídě, neváhali jsme s Milanem ani chvilku. Samotná věžička utrpěla při opravě v osmdesátých letech minulého století, kdy byla její střecha necitlivě oplechována a zmizely tak secesní ozdoby, ale i profilované římsičky. Je to samozřejmě škoda, zvlášť pokud provedení štukatur bylo pravděpodobně inspirováno tvorbou Alfonse Muchy.
I vnitřek domu utrpěl necitlivou údržbou, nicméně je zde ještě zachován původní styl obložení stěn, zábradlí a dlažby. Určitě by šla všemu vrátit původní krása a elegance, jen by to holt něco stálo.
Nyní k samotné věžičce. Když jsme viděli její vnitřek „spadla nám brada“. Nekonal se žádný velkolepý kruhový prostor s řadou malých oken po obvodě. Celý prostor byl vyplněn osmi mohutnými trámy, které tvořily konstrukci věžičky. Jinak řečeno – Milan měl co dělat, aby se mezerou mezi dvěma trámy protáhl do jejího středu, a i tam byl prostor tak pro jednoho člověka. Takže žádné bydlení, žádná pracovna – jen trámy a trochu volného místa.
Samotný půdní prostor byl překvapivě uklizený (hasiči by měli radost), ale bylo vidět, že v kovidové době zde chlapi z baráku měli svoji vlastní hospodu s posezením. Hezké bylo, že tento diskusní kout byl vyzdoben fotografiemi starých Budějovic.
P.S: ještě se zastavím u hmotnosti Milana Bindera. Milan na otázku kolik váží bleskově odpovídá 97 kilogramů. Na nevěřícné pohledy reaguje vysvětlením, že se naposled vážil před sedmi léty a na váhu již poté nikdy nevlezl a nevleze. Takže inspirace pro nás ostatní, jak zůstat trvale štíhlý.
