České Budějovice objektivem Milana Bindera a perem Martina Maršíka: Kam se poděl tmavý rytíř?

Palác Včela stojí na rohu náměstí u „Mlíčňáku“, jak říkáme my dříve narození, popř. u DKáčka, jak říkají naše děti. Původně budova sloužila jako německý peněžní ústav, který zahájil svou činnost na samém konci 19. století.

Možná, že vás zaráží poměrně neobvyklé jméno budovy. Na začátku všeho byla idea, že klienti spořitelny budou jako pilné včeličky nosit své úspory do úlu – do paláce Včela. Vše fungovalo dle plánu, a to až do roku 1922. V tomto roce byl peněžní ústav vykraden, veškerá hotovost zmizela a spořitelna vyhlásila bankrot.

Pojďme se ale vrátit k rytíři, který více než sto let shlížel z výšky na náměstí. Co o soše vlastně víme? V odborné literatuře se píše, že znázorňuje německého patricije. Pokud ale zavzpomínáme na hodiny dějepisu, tak patricije máme spojené se středověkým Římem. Pouze patricijové byli plnoprávnými občany tohoto města. Jak se tam dostal ten přívlastek německý? Ono se totiž postupem doby začalo slovo patricij využívat i k označení občanů tzv. vyšších vrstev. Takže německý patricij znamená německý zámožný a privilegovaný občan.

A kam se tedy poděl náš německý patricij? Výsledek pátrání byl pro nás překvapivě logický. Dovnitř do paláce je možné se dostat i bočním vchodem z ulice Karla IV. Vchod je zamčený a existují tři možnosti, jak vejít dovnitř: mít klíč, popřípadě zazvonit na jeden ze zvonků a poprosit o vpuštění, a nebo čekat, až někdo „půjde“.  Pak je to již jednoduché. Kousek od vchodu, ve vstupním prostoru je v přízemí ve vitríně tmavý rytíř. Když jsme ho s Milanem okukovali, byli jsme překvapeni, jak je detailně propracovaný. Většinou tyto sochy, které neměli šanci vidět pozorovatelé zblízka, byly z uměleckého hlediska trochu odbyté. To ale patricij rozhodně není.