Vyrůstání na vesnických pláccích nás naučilo fotbalovost a herní kreativitu, vzpomíná Vladimír Šmicer

Z práce na trénink. Ženský fotbal v Česku potřebuje profesionalizaci, říká hráčka Chelsea Kateřina Svitková

Čtvrtek, 19. ledna 2023, 12:00Míčové sportyBez servítků

První Češka v anglické fotbalové lize. Tak by se dala stručně představit rodačka z Plzně Kateřina Svitková, která po tuzemských angažmá přestoupila v roce 2020 do anglického West Hamu. Dnes obléká dres londýnské Chelsea a podle svých slov se v...

Před měsícem jste oslavil padesátiny. Jak probíhala oslava?
Pozval jsem kamarády a známé do restaurace v centru Prahy. Patří kamarádovi, který je velký Sparťan. Bylo to skvělé, přišlo asi sto padesát lidí. Slavil jsem do půl sedmé ráno, což je nejspíš dobrý základ k tomu, aby ty roky přibývaly v pohodě a bez komplikací.

Cítíte se vůbec na padesát?
Ne, zdaleka ne. Naopak si myslím, že jsem ve formě. Hodně sportuji. Řekl bych, že se bavím životem. Mám výhodu, že jsem si upořádal život tak, abych mohl pracovat a zároveň se věnovat rodině a koníčkům. Dělám věci, co mě baví. Ať už to jsou nějaké fotbalové nebo golfové exhibice. Věnuji se všeobecně hodně sportu. Nedokážu si představit den, že bych nesportoval. Můj nejnešťastnější den je, když jsem zraněný. Stejně tak je nejhorší zprávou dne, když mě něco bolí.

Co vám vlastně zabírá aktuálně nejvíc času?
Není to nic speciálního. Nedá se vypíchnout jedna věc. Vždycky si naplánuji řadu věcí a potom mi do toho skáčou různé pozvánky na fotbalové a golfové akce. Také jezdím dělat ambasadora za Liverpool a fotbalové exhibice. Mám samozřejmě také povinnosti, co se týče mého podnikání. Nemůžu tak říct, co mi bere nejvíc času. Teď v létě je to golf, ale třeba v zimě jsem hrál zase hodně hokej. To mě hodně baví a udržuje ve formě. Jinak to jsou hodně nárazové akce. A samozřejmě nezapomeňme na rodinu, které se snažím spravedlivě věnovat čas. Ale i tak občas dostanu vynadáno, že jsem doma málo.

Když mluvíte o zimě a tom, jak v zimě trávíte čas. Jako čestného hosta vás na Silvestra pozvali na šlágr francouzské Ligue 1 Lens–Paris SG. Tam jste se potkal s Thierrym Henrym, kde jste zazářil perfektní francouzštinou. Jste s Thierrym přátelé?
Nejsme v pravidelném kontaktu, jen se to tak sešlo. Samozřejmě si mě Thierry pamatuje z doby, kdy hrál za Arsenal a já na Liverpool. Asi vzhledem k tomu, že jsme se ze začátku trošku potkávali i ve francouzské lize, protože on začínal v Monaku a já v Lens, tak jsme o svých kariérách věděli od začátku. Thierry Henry byl ale samozřejmě světový fotbalista. Bylo to příjemné setkání po letech. Jsem rád, že jsem ho mohl pozdravit. On si mě velmi dobře pamatoval.

Máte vůbec kapacitu na to, abyste sledoval zahraniční soutěže i dnes?
Určitě ano. Stále to hodně sleduji, především týmy, kde jsem hrával. Lens, Bordeaux, Liverpool a doma samozřejmě Slavii. Jsem takovým patriotem a fandím jim všem. Nemám rád otázky, kde to bylo nejlepší. Samozřejmě ve Slavii jsem toho prožil nejvíc, fotbalově jsem tam vyrůstal. Je to pro mě nejvíc srdeční záležitost. Naopak Liverpool mi dovolil hrát fotbal na té nejvyšší úrovni a byl to top klub. Vyhrál jsem s ním i poháry. Proto je složité, abych vybíral, kde to bylo z mého pohledu nejlepší. Na všechny ty kluby se rád jezdím stále dívat. Na Liverpool občas zajedu, v Lensu jsem byl letos dvakrát, akorát Bordeaux má teď takové smutné období, jelikož opět nepostoupili z druhé ligy. Fandím jim ale všem. Navíc s Liverpoolem plním funkci ambasadora, kdy jezdím po světě a potkávám se s fanoušky i partnery v různých zemích. Často lítáme do Asie, byl jsem i v rámci plnění úkolů v Austrálii. Lítám někdy také s prvním mužstvem, byli jsme takhle třeba v Singapuru a Bangkoku při přípravě před sezonou. Je to takové příjemné, že vás má klub pořád v merku a tak nějak k němu patříte. Když letím na zápas, lidé se se mnou fotí. Je to fajn. To samé platí i o Lensu a samozřejmě také na Slavii. Tam to ani nekomentuju.

Jak vlastně jako Slávista hodnotíte uplynulou sezonu? Závěr pro vás musel být trpký.
To víte, že byl. Bylo to takové smutnější než vloni. Tehdy jsme před nadstavbou byli první a potom jsme prohráli s Hradcem a Plzeň nás předhonila. Letos to bylo podobné. Vypadalo to, že půjdeme z první pozice, ale v posledním zápase jsme ztratili domácí remízou a stálo nás to první místo do nadstavby. Cítil jsem ale, že kluci mají skvělou formu. Dali snad sedmnáct gólů v pěti zápasech. Nakonec to ale nestačilo a Sparta ligu vyhrála kvůli pár ztrátám, které jsme měli na jaře na hřištích soupeřů. Titul navíc získala díky takovému „virtuálnímu bodu“, který rozhodl už před posledním kolem. Když se podíváte na závěrečnou tabulku, dali jsme víc gólů a měli víc výher. Díky „virtuálnímu bodu“, který vlastně nikdy bodem nebyl, jsme přišli o titul. Tohle pravidlo by se mělo okamžitě zrušit.

Trochu mi nahráváte na další otázku. Jaký máte názor na nadstavbu?
Nějak mi to nevadí, ale bral bych, kdyby se hrálo doma i venku. Aktuální formát pouze jediného zápasu se soupeřem mi nepřijde úplně ideální. Ale kluby si to odsouhlasily, takže s tím asi problém nemají. Na druhou stranu, když vidím zápasy o titul nebo záchranu, tak v podstatě dvě tři kola před koncem nemají některé kluby o co hrát a můžou si tam postavit třeba mladé hráče. Myslím si, že nadstavba se snaží být takovou atrakcí pro diváky, ale spravedlivější je asi těch třicet kol.

Jaký máte vztah s panem Tvrdíkem? V březnu mezi vámi proběhla nějaká výměna názorů, konkrétně před ligovým zápasem Slavia - Plzeň jste v rozhovoru pro deník Sport dal najevo, že vám nesedí přílišná rotace základní sestavy červenobílých. Za to vás majitel Slavie zkritizoval a záhy se omluvil.
Známe se dlouho a on moc dobře ví, jak to se Slavií myslím. Akorát, že já můžu být trošku víc nezávislý a občas jsem i k Slavii kritický. Člověk občas i přes to slavistické srdce řekne něco kritického. Někdy také člověk ujede, něco okomentuje, a to i přesto, že nemá moc informací o té věci. Na druhou stranu, reagujete na to, co klub pustí ven. Ne všechny informace v ten moment znáte a pak může dojít k nějaké názorové neshodě. Vždycky to bylo ale v klidu a nešlo o žádnou výměnu názorů „na nože“.

Když jsme u té Slavie, co říkáte na myšlenku tribuny Sever bez sedaček?
Řekl bych, že je to dobrá myšlenka, protože ty lidi tam stejně stojí, a právě kvůli sedačkám tam může dojít ke zranění. Navíc by se tam pak vešlo více lidí. Také možná atmosféra by byla příjemnější nejen pro diváky, ale asi i pro hráče.

Čas od času se objeví názory, zda by například druhá liga neměla mít méně klubů, jelikož ufinancovat sezonu je pro řadu z nich velmi náročné, navíc o postup do nejvyšší soutěže stojí menší část z nich. Co na to říkáte?
Já si myslím, že by byla cesta vydat se směrem poloprofesionálních klubů. Některé kluby by tak nemusely platit všechny hráče. Jestli se nepletu, tak je stále možnost podepsat profesionální smlouvu za nějakých deset tisíc. Minimální mzda je přitom nějakých 17 tisíc. Nechápu, jak se tohle vůbec může dít v našem fotbale. Toho často využívají kluby v druhé lize nebo kluby, co mají mladé hráče. Hráči sice mají nějaké prémie, ale začínají na tomhle. Podle mě by profesionální smlouva neměla být nižší než na dvacet tisíc a pokud na to klub nemá, tak to dá jen některým hráčům a zbytek bude poloprofesionální. Počet týmů mi přijde adekvátní, šestnáct je ideální jak pro první, tak druhou ligu.

Jsou v nastupující fotbalové generaci vychováváni hráči, kteří mohou vynikat individuálními výkony a pomyslnou tíhu okamžiku dokáží vzít na sebe? Často jsou totiž slyšet „nářky“, že takovou generací, která měla řadu podobných hráčů, byla právě ta vaše.
Když se podívám na mou generaci, ve které byl třeba Pavel Nedvěd nebo Karel Poborský a podobně, tak my jsme vyrůstali na těch vesnických pláccích, kde jsme si hráli s balonem. Právě tam jsme možná do sebe dostali tu fotbalovost a herní kreativitu. Sice jsme jako dnešní generace neměli tréninky čtyřikrát v týdnu, ale na hřišti jsem byl pět nebo šest hodin denně. Nebylo to profesionální, ale získávali jsme různé návyky při hře dva na dva nebo tři na tři. Teď mám pocit, že si spousta mladých myslí, že si stačí odtrénovat tu hodinku a půl a je to vše, co potřebují. My jsme chodili domů a odpadávalo nám maso od kostí, jak se říká. Myslím, že teď aktuálně hledáme způsob, jak to nahradit. Taky jsme měli úplně jiné tělocviky ve škole než dnes, i to může mít vliv.

To vše jde nahradit kvalitními tréninky, jenže to stojí peníze a v mládeži nějaké velké peníze nejsou. Jen se podívejte na to, kdo má dnes kvalitní tréninkové centrum. Mimo Spartu nikdo. V nějaké infrastruktuře má český fotbal obrovské mezery a jednoznačně bez debat zaostáváme za Evropou.

Jak velký vliv má také to, kdo vede samotné děti? Často jsou to například zkušení hráči „za zenitem“, kteří ovšem nemají dostatečnou kvalifikaci.
Občas se musím až smát nebo brečet, když slyším trenéry mládeže, jak řvou na děti, že musí vyhrát nebo věty typu „odkopni to za každou cenu“. Nikdo přeci neví, jak hrál Šmicer nebo Nedvěd v žácích a jaké měli výsledky. Důležité je, jak je na tom v osmnácti, devatenácti. Občas mi přijde, že si tyhle trenéři neuvědomují, že by nemělo být tím nejpodstatnějším v jejich zápasech hrát na výsledky. Je jasné, že do dětí musíte dostat, že nemají chtít prohrávat, ale musí to mít hranice. Trenéři by tam měli být od toho, aby těm dětem ukazovali, jak ideálně hrát. Ne aby je učili kopat do soupeřů, faulovat a zdržovat. Není to jen o trenérech, ale o celém vedení klubů. Není to neobvyklé a je to špatně.

Vaše jméno je v posledních letech také spjaté s F-evolucí, o které teď není tolik slyšet. Co se podařilo za tu dobu zrealizovat a jak nyní fungujete?
Ve volbách na předsedu FAČR jsme podpořili Petra Fouska a poté jsme věřili, že progres reforem bude pokračovat. Ono to ale dopadlo tak, že Petr vidí fotbal trochu jinak. Od začátku říkal, že není F-evoluce. My jsme byli na jeho poměry asi až moc revolucionářští. Jel si proto svou vizi fotbalu. Naše trochu revolucionářské postoje se mu úplně nelíbily a chtěl to trochu klidnit. Dvakrát třikrát jsme měli nějaké třecí plochy na výkonném výboru a dvakrát třikrát jsme trochu dostali po hubě, jak se říká. Od té doby jsme se stáhli a jedeme svou agendu především v okresech a krajích, kde jsme byli silní. Tam můžeme realizovat změny. Chceme to dělat nově, jinak a lidsky. Nechceme, aby bylo standardem, že se kluby třeba bojí, kdo jim přijede pískat utkání nebo že jim to za týden vrátí rozhodčí doma. Chtěl jsem, abychom ten fotbal dělali skutečně pro radost. Není problém prohrát, ale musí se prohrávat čestně. F-evoluce vlastně není nějaká skupina lidí, ale změna myšlení.