Dokud budeme léčit jen tělo, budeme stále nemocní

Autorem textu je Vladislav Chvála, který vystudoval Fakultu všeobecného lékařství UK v Hradci Králové. Pracoval jako porodník a gynekolog, nyní působí jako sexuolog a rodinný terapeut a vedoucí Střediska komplexní terapie psychosomatických poruch v Liberci. Získal též nástavbovou atestaci z psychosomatiky.

Takhle to se stresem je. Je odpovědí na vznik celé řady poruch. Ale to mluvím o tzv. distresu, ne o běžném stresu. Ten naopak může být prospěšný. Mám na mysli nadměrné a dlouhodobé působení situací, které vyvolávají úzkost, strach, nejistotu, bezmoc, bolest a napětí. Víme, jak se tělo na takové emoce vylaďuje, jak stresové hormony působí na všech úrovních tělesného řízení, včetně imunity. V tomto směru je nejhorší bezmoc, nemožnost předvídat nebezpečí a bránit se. Protože právě to byly hlavní rysy probíhající pandemie, je jasné, že populaci to muselo masivně zasáhnout. Už teď reaguje významným zhoršením zdravotního stavu.

A teď přichází celkem zásadní otázka. Jak chcete léčit důsledky stresu bez toho, aniž byste se zabývali i rozpoložením mysli a vlivem okolí na sebe? Bolí hlava? Prášek. Bolí zuby? Prášek. Žaludeční vředy? Prášek... Bereme prášky, i když tak nějak cítíme, že to není z dlouhodobého hlediska řešení. Co s tím?

Zabývat se psychickým stavem pacienta a vlivem jeho sociálního prostředí tradičně patřilo k základním východiskům lékařského umění. To znamená, že důležité pro vyléčení bylo hledat příčiny i jinde než v biologické rovině. Přeloženo do lidské řeči: nebrat jen prášky na bolest, ale podívat se i na svůj život a prožívání a zeptat se, proč zrovna teď tělo tohle dělá. Nejen jak to dělá.

Zajímavým příkladem přístupu k léčbě je experimentální pokus, který dokládá existenci psychosomatického onemocnění na ovci. Když ji přivázali vedle klece s vlkem, vytvořil se jí za pár hodin žaludeční vřed. Evidentně tedy tělesná reakce na psychickou nepohodu. Když byly ale později objeveny bakterie, které žijí v nehostinném prostředí žaludku a dvanácterníku, přestali se lékaři o psychiku pacienta s vředy starat, a začali vředy léčit antibiotiky. Psychosomatický lékař, a o to spíš psychoterapeut, přitom nepotřebují k takové léčbě podávat léky. Klíčové je získat důvěru pacienta a povzbudit jeho ochotu k aktivnímu zapojení do léčby. Psychosomatika, nebo lépe psychosomatická medicína, se totiž zabývá zdravím a stonáním pacienta komplexně, v celé bio-psycho-sociální realitě našich životů. Hlavním cílem je obohacení biologického pohledu medicíny o psychické a sociální rozměry stonání důsledným propojováním. Nahlíží na nemoc nejen skrze tělesný stav (soma), ale i duševní stav (psyché) a vliv okolí pacienta (socio).

Jenže prudký rozvoj biomedicínského poznání a biotechnologií od šedesátých let minulého století postupně zastínil v celém světě psychosomatické uvažování a rozvoj psychosomatické medicíny se dostal do pozadí. V současnosti se třeba čeští lékaři učí jen onu část “bio”. Přitom i Světová zdravotnická organizace (WHO) říká, zjednodušeně, že zdraví je stav biologické, psychické a sociální pohody. Takže víceméně každá nemoc je psychosomatická...

Na začátku června se konala konference Evropské asociace psychosomatické medicíny (EAPM), kde kolegové ze zemí EU, v nichž je psychosomatická medicína obvykle mnohem víc rozvinutá, mluvili mimo jiné o tom, že na takzvaném postcovidovém syndromu se z velké části podílí stres a má velmi často za následek psychosomatické poruchy, zejména u jedinců, kteří jsou k nim víc náchylní. 

Když mluvím o kolezích z Evropy, myslím zejména Evropu vyspělou, říkáváme jí západní. V řadě takových zemí dnes máme vědecky zakotvenou psychosomatickou medicínu. Třeba v Německu zjistili, že po zvolení psychosomatické léčby se výrazně snížila jak pracovní neschopnost, tak i počet návštěv u lékaře a spotřeba medikamentů. A tím se snížily náklady na jednoho pacienta o 65 %.

A jak jsme na tom my v České republice? U nás je psychosomatická medicína jako postgraduální obor uznávaná až od roku 2013. Neexistuje jediná katedra psychosomatické medicíny a máme celých 25 atestovaných doktorů v psychosomatické medicíně. Z toho lékaři s titulem docent jsou dva a profesorka jedna. A navíc a především, v ČR není psychosomatická medicína hrazená pojišťovnou.

A přitom podle různých studií je v ordinacích praktických lékařů 20–40 % chorob psychosomatického rázu. Ale to jen v tom případě, že budeme brát v potaz pouze ty choroby, kde tělesný nález nevysvětluje míru a rozsah obtíží (syndrom medicínsky nevysvětlitelných symptomů). Když ale připočteme většinu dalších chronických a špatně léčitelných nemocí, jako jsou autoimunní choroby, alergie kožní i plicní, chronické záněty střeva, podivné neurologické jednotky, žaludeční vředy, gynekologické a urologické choroby, nemoci cév včetně hypertenze, některé formy diabetu, tinitus a mnoho dalších nemocí, které v širším slova smyslu oprávněně označujeme za psychosomatické, je to jistě většina běžných onemocnění.

I když fakta mluví jasně a už dlouho, zdá se mi, že u nás zatím nejsme ochotní vzít je v potaz. Biomedicína je mocná a neustále jde dál. Ovšem člověk není jen tělesná schránka. Nějak a někde žije, vnímá své okolí, prožívá situace, do nichž se dostává, cítí a vnímá. Myslet si, že to můžeme pominout, když chceme kohokoliv léčit, je bláhové. Až si to připustíme, ušetříme si mnohá zklamání a pojišťovnám hodně peněz.