Vilu Lischoli postavil hrabě Olivier Lamezan-Salins pro sebe a svou ženu Mathildu von Hardtmuth

Pohlednice vydaná asi v roce 1902 představuje vilu Lischoli postavenou v roce 1900 v dnešní ulici U Zimního stadionu. Snímek je pořízen zřejmě z nové budovy okresního úřadu dokončené roku 1902. Možná přímo z lucerny secesní kopule. Zcela vlevo končí zahrada továrny firma Stegmann z roku 1898. Letopočty naznačují, že na přelomu 19. a 20. století se zde pořád něco dělo. Vpravo dole na okraji snímku je vidět, že se postupně zahrnuje dno bývalého Krumlovského rybníku.

Zpevněná ulice před vilou se hovorově nazývala Duftgasse (ulice vůní) podle vonných kanadských jedlí v zahradě. V roce 1906 obdržela jméno Goetheova. To vydrželo až do roku 1946, kdy byla přejmenována na Londýnskou, mimo jiné v souvislosti s tím, že během války se poslouchal oblíbený „Londýn“.

Nové politické orgány vzniklé po únoru 1948 byly značně nervózní z toho, že Krajský národní výbor sídlil na Wilsonově náměstí a boční trakt měl v Londýnské. Wilsonovo náměstí proto zrušily (přifařily k Lidické) a Londýnskou přejmenovaly na U Zimního stadionu. Zimní stadion je však vůči ulici relativně nový. Dnes by to byla dobrá adresa: Krajský úřad, Londýnská 2, (v Praze kupříkladu Londýnskou mají).

Vilu Lischoli (řečenou Matyldu a později Lamezánku) si nechal postavit hrabě Olivier Lamezan-Salins pro sebe a novomanželku Mathildu von Hardtmuth po svatbě, kterou měli dne 1. srpna 1899. Název vily Lischoli je proveden ve štuku na západním průčelí objektu. Přesně se neví, co znamenalo jméno Lischoli. Buď Mathildu jako dívku u Hardtmuthů tak oslovovali, nebo ji tak lichotivě oslovoval hrabě v důvěrných chvílích. Anebo pořád.

Současný pohled na vilu Lischoli. Foto: Dominik Svoboda

Hrabě (1867 - 1919) měl jak bylo obvyklé u vyšší šlechty jméno delší, jmenoval se Olivier Leo Ladislaus Hugo von Lamezan-Salins. Svatbou s Mathildou se stal společníkem firmy L. & C. Hardtmuth. Zanechal ve městě stopu nejen ve firmě, ale byl také členem zastupitelstva města, městské rady, intendantem divadla a prezidentem správního výboru městského muzea. Od roku 1916 byl ve válce a po válce v roce 1919 náhle zemřel. Kolovalo o tom leccos, v knize zemřelých je uvedena sebevražda.

Mathilda von Hardtmuth, narozená 11. března 1867, bydlela ve své vile do května roku 1945, kdy majetek Hardtmuthů byl rychle zabrán revolučním závodním výborem a poté znárodněn Benešovými dekrety. Odjela na rodinný statek v Grünau v Rakousku, kde zemřela 12. února 1947. Pravděpodobně do vyřízení právních dokladů pobývala nějaký čas v Choustníku s adoptovaným synem a s Annou von Hardtmuth (nar. 1905), která odtud podle Jihočeské pravdy a Hlasu lidu v roce 1946 žádala o vynětí z opatření proti Němcům a o československé státní občanství.

Hraběnka Mathilda se po smrti manžela věnovala firmě a nečekaně pečlivě výrobní technologii, zejména míchání tuh a barev. Traduje se, že ona jediná znala receptury, které před ostatními tajila a sama jednou týdně chodila do provozu tuhy a barvy namíchat. Skutečnost, že je míchala, je potvrzena dosud žijícím vnukem vedoucího výroby Václava Brabce. Není to sice výslovně doloženo, ale po úmrtí hraběnky znal recepty jenom Václav Brabec, který je odmítl vydat novým majitelům Hardtmuthky po roce 1948. Měl je doma v sekretáři, čekalo se, že budou někde v trezoru. Co se s recepty stalo, není zjištěno. Byly asi překonány novými technologiemi.

Léta byly ve vile podnikové jesle, školka a byty. Od roku 1994 si pronajala část vily rakouská banka Creditanstalt. Podporovala umění výstavami kumštýřů. V hlavním vstupním sále měl také výstavu malíř múz Vladimir Komárek. Po úvodních slovech překvapilo, že největší tlačenice nebyla u jeho obrazů, ale u švédského stolu.