Horký podzim 1938 v jihočeském pohraničí – 3. část

Stavba opevnění nebyla žádnou českou zvláštností, protože různé pevnostní systémy stavěla ve 20. a 30. letech většina evropských zemí. Na druhou stranu není pravdivé dodnes zažité tvrzení, že se tak naše armáda rozhodla zakopat na místě a vést poziční válku jako za první světové války. Naše velení se z Velké války poučilo, a tak v době zářijové mobilizace stála více než polovina armády ve vnitrozemí za opevněním připravena k manévrovacímu boji. Opevnění mělo za úkol jen zadržet první nápor nepřítele a zpomalovat jeho postup. Čs. armáda by spořádaně ustupovala od západu na východ až do slovenských hor, kde by vyčkala do zásahu spojenců.

Naším vzorem se stala francouzská Maginotova linie, která byla ale budována již ve 20. letech, a tak v polovině let 30. byla už poněkud zastaralá. Naši projektanti tak pevnostní stavby ještě více zmodernizovali. Na severní Moravě se v prosinci 1935 začalo stavět těžké opevnění složené z takzvaných pěchotních srubů – dvoupatrových objektů s výzbrojí v podobě dvojčat těžkých kulometů a protitankových kanonů. Páteří se zde měly stát dělostřelecké tvrze, které tvořilo několik srubů propojených podzemním systémem s veškerým soběstačným zázemím. Jižní hranice s neutrálním Rakouskem se zatím spokojila s řídkou linií lehkého opevnění takzvaného staršího typu (podle poválečné terminologie vzor 36). Jednalo se o malé železobetonové stavby, které tvořila jedna střelecká místnost s dvěma či třemi střílnami. Šlo tak spíše o zesílené kulometné hnízdo. Vojenská hodnota těchto objektů nebyla valná, ale obyvatelstvo alespoň vidělo, že se něco na obranu republiky dělá. Na Českobudějovicku byly 6. srpna 1936 zadány stavební úseky X.a České Budějovice – východ a X.b České Budějovice – západ civilním stavebním firmám Jan Smrž z Třeboně a Jan Vodrážka z Českých Budějovic. Firmy byly vybrány v klasické soutěži podle nejvýhodnější nabídky. Firma musela být ale zároveň finančně dostatečně silná, aby celou stavbu utáhla, protože od vojenské správy po celou stavbu neviděla ani korunu. Peníze byly vyplaceny až po kolaudaci, která se někdy značně táhla, a tak některé firmy dostaly zaplaceno dokonce až za německé okupace a některé tak stavba opevnění přivedla málem k bankrotu. Na druhou stranu stavba opevnění znamenala možnost dobře placené práce pro stovky obyvatel. Nejlépe byli placeni betonáři, kteří si vydělali kolem 5 korun na hodinu. Oba budějcké úseky zahrnovaly celkem 49 bunkrů, jejich řídká a nesouvislá linie procházela od Vltavy u Přísečné přes Římov a Borovany k Třeboni.

Změna celkové koncepce čs. opevnění přišla v roce 1937, kdy byl vyprojektován nový typ lehkého opevnění (podle poválečné terminologie vzor 37), který byl jakousi zmenšeninou těžkých objektů. Využíval boční palby, kdy střílny mířily do boků k sousedním bunkrům a vytvářely tak neprůchodnou palebnou přehradu. Tyto objekty měly být vybaveny speciální lafetací kulometů umožňující řízenou palbu i v noci, periskopy, ventilátory a granátovými skluzy pro obranu týlu bunkru. Na jižní hranici bylo toto opevnění zatím budováno jen v delší linii na jižní Moravě, která nebyla chráněna pohraničními horami a v několika uzávěrách na Šumavě. V březnu 1938 Hitler obsadil Rakousko a pomyslná fronta se tak protáhla. Urychleně musela být silně opevněna i jihočeská hranice. Byly vytyčeny stavební úseky lehkého opevnění nového typu, jehož linie se nyní táhla na Českobudějovicku od Kájova k Přísečné, přes Velešín k Římovu, podél řeky Stropnice až k Borovanům, dále k Mladošovicům a Chlumu u Třeboně. Kromě toho vstoupila do jižních Čech také druhá obranná linie v podobě takzvané Vltavské linie. Ta se držela pravého břehu Vltavy od Slap až k Purkarci, kde se stočila na východ přes Vitín k třeboňským rybníkům. Rozestupy těchto bunkrů v linii byly 150 až 250 metrů a za první linií – takzvaným sledem – následovala po 100 až 200 metrů další, na ohrožených místech i třetí. Jen mezi Vltavou u Srnína a Mladošovicemi tak mělo být postaveno 276 bunkrů. Vltavská linie byla budována jako jednosledová a na ohrožených místech dvousledová. Opevnění bylo rozděleno do pěti základních typů A až E podle počtu střílen a jejich natočení pro boční nebo čelní palbu. Tyto typy se pak ještě dál dělily podle úhlu, který svíraly osy střílen, odolnosti a svažitosti. Vojenský projektant tak měl k dispozici skládačku z desítek typů, ze kterých pro konkrétní terén vybral nejvhodnější kombinaci. Výstavbu organizovalo Ředitelství opevňovacích prací – ŘOP, podle kterého se vžil lidový název pro nové lehké objekty – řopíky.

I když výstavba probíhala rychle, do konce září 1938, kdy již byla válka očekávána každým dnem, nebylo opevnění ještě zdaleka dokončeno. Ani jeden z jihočeských úseků nebyl dostavěn a v linii tak byly nebezpečné mezery mezi Želnavou a Loutkou (8 kilometrů), mezi Křenovem a Srnínem (7 kilometrů), u Pašinovic (2,5 kilometru) a u Hrachoviště (1 kilometr). Vltavská linie měla trhlinu v podobě neopevněné mezery ve Velechvínském polesí (2,5 kilometru). Ani všechny postavené bunkry nebyly na přelomu září a října 1938 ještě plně bojeschopné, protože chybělo speciální vybavení. Chyběly hlavně kulometné lafety a zbraně tak byly za mobilizace do střílen upevňovány improvizovaně, chyběly často i periskopy a v některých objektech i životně důležitá ventilace. Bunkry, které byly těsně po betonáži ještě v bednění, nebyly v boji vůbec použitelné a posloužily by maximálně jako kryty při dělostřelbě. Linii opevnění dál dotvářelo polní opevnění v podobě zákopů a okopů a pás protitankových a protipěchotních překážek. Hlavní práce na opevnění měly být hotovy teprve v roce 1939 a další výstavba měla probíhat ještě během 40. let. Přesto všechno ale opevnění ve spojení s odhodlanou armádou již bojeschopné bylo a jistě by bylo těžkým oříškem pro německou armádu, která nebyla pro dobývání pevností zrovna nejlépe připravena. O tom ale zase v jiném díle.