(NE)OBYČEJNÍ: Mám štěstí, že se můžu věnovat tomu, co miluji, říká Eliška Brabcová

Eliška si podle svých slov lepší zaměstnání vybrat nemohla. „Už čtyři a půl roku prodávám a montuji autobaterie. Vím, že to není typicky holčičí práce, ale mě to hrozně baví,“ začíná. Vždycky totiž byla blázen do aut. „Jsem v tomhle trochu kluk, ale je to můj druhý velký koníček,“ vysvětluje. To, že je Eliška člověk na správném místě, potvrzuje i její šéf Jan Syrový. „Eliška by hodně chlapů strčila do kapsy,“ popisuje Honza.

Ženská v chlapském kolektivu je jeho dlouholetá strategie, která podle něj v tomto oboru funguje perfektně. „Je to fajn pocit vidět zákazníka chlapa, jak vejrá na ženskou, která mu montuje baterku do auťáku,“ směje se.

Tím prvním koníčkem jsou psi. „Ke kynologii jsem se dostala díky mému prvnímu psovi, kterého jsem dostala v jedenácti letech,“ začíná. „Byl to zlatý retrívr a taky dost paličák,“ vypráví. Proto s ním začala Eliška cvičit a jezdit na výcvikové tábory. Tam se také poprvé setkala s agility.

A protože jí tento psí sport učaroval, pořídila si fenku border colie „První borderku jsem si pořizovala právě s vidinou běhat agility. Byla to celkem jasná volba, ale ne jen kvůli sportování. Jsem hodně aktivní, a tak potřebuju mít i aktivního psa,“ popisuje. 

Teď má Eliška dvě fenky Mínu a Lay, se kterými se snaží trávit co nejvíc možného času. Každý den společně absolvují minimálně šestikilometrovou procházku, kterou doplňuje trénováním. „Naše tréninky jsou různé. Někdy cvičíme dvakrát do týdne a někdy jednou za tři týdny. Záleží, co zrovna potřebujeme trénovat,“ říká s tím, že nejdůležitější je ale na agility mít se psem dobrý vztah a být na stejné vlně. „A k tomu je třeba právě vzájemná souhra a denodenní kontakt,“ upozorňuje. 

O prázdninách se Eliška zúčastnila Evropského poháru v rakouské Vídni. „Předtím jsme museli absolvovat kvalifikační běhy v rámci České republiky,“ vysvětluje. „Z těch závodů budu mít asi navždycky jednu živou vzpomínku. Běžela jsem a v zápalu boje jsem narazila do jedné překážky. Byla to hrozná rána, ale díky bohu jsem stihla překážku chytit, protože jinak by spadla přímo na Lay. Ten běh jsme ale samozřejmě dokončily,“ směje se Eliška.

Kromě svých pejsků ale Eliška trénuje skoro čtyři roky i cizí mazlíčky. „Mám svěřence, se kterými cvičíme agility, ale trénuju i štěňátka a dorost, se kterými se učíme socializaci a výchovu, s jinými se prostě učíme různé triky a cviky. Pak mám ale samozřejmě i pejsky, kteří mají nějaký problém a se snažíme odstranit,“ prozrazuje. 

O tom, že to Eliška s pejsky prostě umí, není pochyb. „Neznám asi nikoho, koho by ti psi takhle poslouchali. Já můžu dělat kotrmelce, ale můj pes na mě nikdy nereaguje tak jako na Elišku. Ona to má prostě v sobě a myslím, že zvířata to poznají,“ popisuje Eliščina klientka Markéta. „Nejvtipnější je, když se snažíme naučit nový povel nebo trik. Se mnou to na poprvé nikdy neudělá, pak přijde Eliška najednou to vypadá, že můj pes je cvičený cirkusák a já jsem neschopná“ směje se.

„Miluju pozorovat ty pokroky, kteří pejsci, ale i jejich páníčci dělají,“ říká. I když je trénování Eliščinou velkou vášní, stále to bere jen jako zábavu. „Určitě by šlo se tomu věnovat naplno, ale já mám moc ráda svojí práci. Trénování mých svěřenců je jen ta třešnička na dortu,“ uzavírá Eliška.