Dnes vám v (Ne)OBYČEJNÝCH představíme budějčáka Ladislava Hajného, který sloužil u specializované jednotky průzkumníků v Holešově. Velitelé této jednotky odmítli v roce 1968 předat kasárna sovětským okupantům, ačkoli věděli, že budou mít velké problémy. Ty nakonec opravdu měli.
Začátky byly krušné. Nikdo nevěděl, kam patří. „Dostal jsem povolávací rozkaz do Jindřichova Hradce. Měl jsem na obálce napsáno „druhá liga kopaná“. Tři dny před odvodem na vojnu mě povolali na okresní vojenskou správu a byl jsem poslanej do Holešova. Když jsem tam dojel, ještě dva dny se dohadovali, že tam nepatřím. Vojáci už byli oblečeni, chodili na budíčky. My jsme tam zatím v civilu chodili jenom na snídaně. Z našeho družstva byli dva, kteří měli předvojenský výcvik a byli parašutisté. Tenkrát se to tak dělalo. My jsme si řekli, že nic takového nemáme a skákat nebudeme, načež se ozvalo „chachacha, tady skáčou i kuchaři,“ vzpomíná.
Málokdo vydržel do konce. Kluci, kteří nebyli zvyklí na takový zápřah, zvraceli krev. „Období přijímače trvalo tak měsíc, měsíc a půl, a pak byla přísaha. Každý jsme jednotlivě přistupovali a četli z papíru „Tak přísaháme“. Ze 150 lidí, kteří nastoupili, nás zbylo málo. Tím, jak nabrali každého, tak ti kluci třeba po dvou kilometrech začali zvracet krev, dostali záchvat nebo neudělali ani tři kliky na hrazdě. Kdykoli jsme totiž potřebovali jít na záchod, museli jsme udělat deset shybů,“ vysvětluje.
Ubytování a celkově život v kasárnách nebyla procházka růžovou zahradou. „V jedné místnosti bydlelo třicet lidí, okna byla zvětralá takovým způsobem, že jsme se ráno probouzeli a byl na nás napadanej sníh. Kamna musela být v deset hodin večer studená. Když jsme se náhodou do kasáren dostali v osm hodin večer, vypucovali jsme zbraně a mezitím chodil někdo přikládat, aby se rozžhavily ocelové pláty a ještě nějakou dobu sálaly. Užili jsme si i dost poplachů. Třeba na Štědrý den nebo Silvestra. Vyhazovali nám věci ze skříněk, protože všechno muselo být v třiceticentimetrovém sloupečku. Jakmile to trošku vybočilo, už to bylo špatně,“ popisuje Hajný.
Služba u parašutistů nebyla jen o fyzičce, ale i o dobré paměti. „Museli jsme znát přesný počet amerických armád. Všechny hodnosti americké, německé, britské a francouzské armády. Výjimkou nebyla ani znalost všech výložek a vojenských označení. I při té modifikované mapě jsme byli seznamováni s tím, že tam jsou ze západní strany příjezdové komunikace, mosty, železnice a silnice,“ přiznává.
Z Holešova přišel přechod do Jindřichova Hradce, kde se kasárna musela vybudovat. „Pamatuji si, že když jsme 1. července nastoupili do Hradce, tak tam vůbec nebyla kasárna. S námi tam nastoupili i zedníci a řemeslníci. Zazdívaly se místnosti, stavěly zdi, dělaly se okna a dveře. Byly tam doslova vyšlapané podlahy. Někdo mi dokonce potvrdil, že po schodišti běhali koně. Nebyla tam žádná kuchyň ani jídelna. Všechno se muselo stihnout, než v září přišli nováčci,“ vzpomíná, teď už s úsměvem na tváři, Hajný.
Při seskocích docházelo i k úmrtí. „Nějakému Pepíku Šulcovi se stalo, že otevřel padák, který se mu nějak zamotal a letěl až na zem. Z toho kluka nezbylo v uvozovkách nic. Jen rosolovitá hmota bez kostí. V lepším případě, když se měnil vítr, tak chlapci přistávali ve dvoře plném kachen nebo také zaháknutí na stromě,“ říká smutně.
Výcvik výsadkářů byl zaměřen především na útok. „Byli jsme cvičeni po vzoru anglických výsadkářů na záškodnickou činnost v týlu na německém území. S největší pravděpodobností pro potřeby útočné a ne obranné. Pluk v srpnu roku 1968 odmítl do kasáren pustit vojska spojeneckých armád. Za to byl v roce 1969 rozpuštěn a vojáci převedeni pod armádu do Prostějova. Štáb byl doslova rozmetán do všech koutů republiky. Někteří důstojníci byli vyloučeni z armády, někteří odsouzeni,“ dodává.
I přesto všechny útrapy, které na vojně zažil, je pan Hajný hrdý na to, že sloužil u specializované jednotky. Momentálně se tento usměvavý a milý člověk těší dobrému zdraví. Žije v Budějcích.
Foto Libor Matoušek, Archiv Ladislava Hajného
