úterý 19. října 2021 Michaela

Ztrácíme schopnost poznávat do hloubky, říká umělkyně Kunzová

Do Budějc ji přivedla touha zpomalit a usadit se, nyní ozvláštňuje město svým uměním. Kreativní tvorba Dominiky Kunzové již druhým rokem reprezentuje výstavu Umění ve městě. Její Památníky současnosti nutí k zamyšlení nad přístupem společnosti. Proč? I to se dozvíte v dalším dílu seriálu (Ne)Obyčejní.

Dominika Kunzová se v jihočeské metropoli usadila před šesti lety. Z rodného Slovenska ji táhla potřeba zvolnit a vystoupit z nezastavitelného pracovního kolotoče v době, kdy s manželem zakládala rodinu. „Potřebovali jsme vypnout a nešlo to jinak než ze všeho vypadnout. Měli jsme možnosti jít úplně pryč díky manželově práci – do Korey nebo Severní Ameriky, ale kvůli rodině jsme nechtěli být tak daleko,“ vypráví drobná brunetka. Na Budějce si vzpomněla z dob, kdy v jižních Čechách splouvala Vltavu. Město ji okouzlilo svým klidem a příjemným „ničím“. Koneckonců v Českých Budějovicích by přece chtěl žít každý.

Při hledání nového domova mladé rodině tolik nezáleželo na tom kde je, ale hlavně jak se jí tam žije. „Mám pocit, že v Budějovicích není žádná soutěživost a to mi svědčí, pracuji pak mnohem svobodněji. Nejvíce mě obohatil ten přechod od soutěže k naprostému přizpůsobování se tomu malému člověku. V té době jsem totiž nastupovala na mateřskou,“ pokračuje ve svém příběhu.

Na otázku, jestli prostředí města ovlivňuje její tvorbu, odpovídá s lehkostí a nemizejícím úsměvem: „Samozřejmě, u konkrétních věcí hodně zvažuji kontext místa a účinek na kolemdoucí. Nejde mi ale o levné ozvláštnění nebo zkrášlení veřejného prostoru. Usiluji o vytvoření nové situace, která diváka posune v uvažování o jemu rutinně známém prostředí.“ To se umělkyni povedlo například minulý rok, kdy svou Láskou rozzářila palouk mezi Sokolským ostrovem a Stromovkou k příležitosti festivalu Umění ve městě.

Láska vzkvétá, jen když o ni pečujeme

Květinové záhony tvořící pět písmen v sobě nesou daleko hlubší význam, než by se kolemjdoucímu mohlo na první pohled zdát. „Láska je vystavěná na potřebě péče. Pokud o ni pečujeme, kvete. Bez péče naopak vadne a zaniká. Je to i osobní zkušenost,“ vysvětluje už vážnějším tónem. Osetí ploch, plení a kosení trávy okolo záhonů působilo na kreativní autorku jako forma terapie. „Vnímala jsem, že když to udělám, budu riskovat označení mé tvorby ostatními umělci za naivní nebo zjednodušující. Věděla jsem, že ten risk potřebuji,“ svěřuje se a připouští, že chápání celého projektu je hodně individuální. „Láska není pojem, který vám někdo vysvětlí a všichni si to budeme myslet. Je to vnitřní zkušenost. Když má někdo zkušenost, že je to na nic a nevyplatí se v takové věci věřit, bude pro něj můj projekt směšný,“ říká.

 Láska je vystavěná na potřebě péče.

Ztrácíme schopnost poznávání

Absolventka Ateliéru keramiky bratislavské Vysoké školy výtvarných umění se podílela na Umění ve městě i tento rok. Pamětní tabulky s hesly jako „Věříme v máslo a pravou vanilku“ nebo „Prodloužený víkend v Římě“ rozmístila po centru Budějc a Hluboké nad Vltavou. „Souborem šesti tabulí zaznamenávám myšlenkové nastavení současné společnosti. Věty vytesané do fejkového mramoru jsou reálné úlomky textů ulovené ve vodách instagramové reality,“ popisuje Kunzová.

Vytrhnutím slov z kontextu a jejich vyvěšením do veřejného prostoru autorka propojuje virtuální svět přitažlivých filtrů s šedí fyzického místa. „Je to velký bizár. Vzniká to v odstupu, kdy pak ta slova zasvítí a člověk si řekne, že je to fakt blbost. Zkracujeme si věci do co nejmenšího požitku a ztrácíme schopnost poznávat do hloubky. To je vlastně důvod, proč dávám prchavé momenty na pamětní tabule,“ směje se.

Prodloužený víkend v Římě na Zátkově nábřeží.

Cílem pamětních tabulek ale není žádné velké kázání. „Usilovala jsem o humor, nadlehčenost, hru. Desky jsem umístila do prostoru, který umožňuje vícevýznamové čtení. Na Máji je heslo „Dekor z pažitky všemu dodá správnou barevnost“, přitom se bavíme o sídlišti s etnickou diverzitou. To, co působí velice nevinně na nějakém foodblogu, pak může na jistém místě vyznít agresivně,“ vysvětluje modrooká Slovenka.

Dovysvětlení a popisky děl nejsou podle Dominiky Kunzové žádoucí, snaží se spíš o vytvoření otevřenosti pro vizuální vnímání. „Lidé, kteří se nepohybují v umění a nemají vycvičenou schopnost rozšířeně pracovat s obrazem, mají s chápáním tvorby problém. Nemyslím si ale, že většina místních hledá další významy nebo zprávu umělce. Zdejší mentalita je velice nekomplikovaná. Lidé nemají potřebu tolik vyniknout. Intelektualismus, se kterým se setkávám v uměleckém provozu, není to, co by chtěli nebo na co by reagovali,“ myslí si.

Sympatická umělkyně se věnuje jak designu, tak volnému umění. Pod svojí značkou Sein vytvořila sérii designových křížů coby křesťanských symbolů, letos připravuje originální hrnky. Při svém tvoření se nejčastěji zabývá funkcí a vztahy. „Pracuji se sociální realitou, s politickou nebo společenskou situací. Spíš se orientuji na vnitřní prožívání, protože mám pocit, že jen tam jsem schopná dosáhnout nějakých obecných významů. Dílo vždy vzniká jako aktualizace něčeho, co právě prožívám. Tomu vždy přizpůsobuji tvorbu,“ uzavírá.

Hodnocení článku je 100 %. Ohodnoť článek i Ty!

Autoři | Foto Eva Petrová, archiv Dominiky Kunzové

Štítky Neobyčejní, Dominika Kunzová, umění, rozhovor

Komentáře

Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.

Přihlášení uživatele

Zapomenuté heslo

Na zadanou e-mailovou adresu bude zaslán e-mail s odkazem na změnu hesla.