Středa 21. 5. 2025 | Svátek má Monika
Jaroslav Pavlík z Jindřichova Hradce je držitelem českého rekordu v dokumentaci kašen a fontán. Za více než patnáct let jich zdokumentoval přes patnáct set. Svou prací chce upozornit na historickou i estetickou hodnotu těchto vodních prvků, z nichž mnohé dnes chátrají nebo úplně mizí.
Nedávno jste získal zápis do České knihy rekordů. Co to pro vás znamená?
Těší mě to. Jsem rád, že se díky tomu začalo víc mluvit o kašnách a fontánách. Je to součást naší historie, kterou bychom neměli zanedbávat. Spousta těchto staveb je dnes v dezolátním stavu, a tak doufám, že se třeba díky tomu rozhýbe jejich obnova.
Jak vás vůbec napadlo o ten rekord usilovat?
Byla to náhoda. Jednou jsem se informativně ozval do pelhřimovské agentury Dobrý den, kde rekordy evidují. Panu Markovi jsem nastínil svůj záměr a on mi řekl, že by to rozhodně stálo za zápis. V té době už jsem měl řadu kašen zdokumentovaných, tak jsem to jen doladil – a letos to klaplo.
Dnes jsme se sešli u zrekonstruované Samsonovy kašny. Jak se vám líbí?
Moc. Myslím, že si ten nový kabát zasloužila. Je škoda, když vidím kašny zarostlé, polorozpadlé nebo bez vody. A právě i tohle byl důvod, proč jsem se rozhodl rekordem na kašny upozornit.
Pamatujete si, která byla první zdokumentovaná kašna?
Úplně první byly ty v Táboře a Jindřichově Hradci. Odtud jsem pak svůj plán rozšířil na celou republiku.
A která byla zatím poslední?
Poslední byla kašna u Západočeského muzea v Plzni. Ale už jsem od té doby dalších dvacet přidal. Pořád je co objevovat.
Pochází z Jindřichova Hradce a už od osmnácti let se věnuje mapování a dokumentaci kašen a fontán po celé České republice. Zájem v něm probudili známí z Tábora, kteří se o vodní prvky starají. Poslední čtyři roky se své zálibě věnuje intenzivněji a podařilo se mu zdokumentovat více než 1 500 kašen. Je mu 34 let a jeho cílem je vytvořit jedinečný archiv této opomíjené části kulturního dědictví. Ve volném čase se věnuje historii a fotografování.
Kam nejdál jste za kašnou cestoval?
Třeba až do Krnova nebo do Aše. Byl jsem i ve Zlatých Horách. Takže opravdu napříč celým Českem.
Máte nějakou svou oblíbenou?
Těch je víc. Určitě budějovický Samson – největší v republice, vznikla mezi lety 1721 až 1727. Pak třeba barokní kašna Parnas v Brně nebo manýristická fontána v Bučovicích na zámku. Unikátní jsou i kašny v Hořicích na Šumavě – je jich tam sedm a všechny fungují samospádem. A taky bych rád zmínil kinetické fontány Františka Svátka, které najdete v Jindřichově Hradci, Táboře, Praze nebo na Hluboké.
Máte v plánu v dokumentaci pokračovat?
Určitě. Rád bych udělal i nějakou přednášku. Chtěl bych letos přidat další dvě stovky kašen. Motivace mám pořád dost.
Jak jste se k tomuto zájmu vlastně dostal?
V osmnácti, přes známé z Tábora, kteří se kašnám věnují. Fascinovala mě ta různorodost – od renesance přes baroko až po moderní design.
Zabývá se tímto tématem někdo odborně? Existují knihy nebo výzkumy o kašnách?
Bohužel moc ne. Je to nedoceněné téma. Přitom kašny mají význam i z hlediska mikroklimatu a celkové atmosféry měst.
Podobnou funkci dnes plní i mlžítka. Co na tento trend říkáte?
Jsou fajn, hlavně v létě, protože ochladí vzduch. Ale plnohodnotnou kašnu nenahradí.
Když dokumentujete kašnu, hledáte si k ní i historické informace?
Ano. Někdy to jde snadno přes internet nebo památkové katalogy, jindy to trvá měsíce. Někdy nejsou informace vůbec žádné. Třeba o kašně v obci Malonty jsem nenašel ani řádek.
Dostáváte se i k neveřejným kašnám? Třeba na soukromých pozemcích?
Někdy ano, ale často ne. Občas narazím i na nepochopení. Jednou mi třeba majitel jednoho zámku vyhrožoval policií, i když jsem se jen ptal telefonem.
Máte i pozitivní zkušenosti s přístupem majitelů?
Jo, právě se mi rýsuje možnost navštívit zámek ve Smilkově. Tam je asi třináct nových kašen, takže by to byla docela úroda do sbírky. Ale nechávám to otevřené. Když je majitel vstřícný, nechám se překvapit. Nechci to tlačit silou.
Kdy se vlastně kašny stavěly nejčastěji?
Hlavní rozmach nastal v 16. století. Předtím byly dřevěné, ale ty se moc nedochovaly – spíš je dneska najdete třeba v Rakousku nebo Švýcarsku.
Pátek, 2. května 2025, 17:30
Koncem dubna převzal Jaroslav Pavlík z Jindřichova Hradce certifikát potvrzující zápis do České knihy rekordů. Jeho jméno se tam dostalo díky nezvyklé zálibě – během šestnácti let navštívil a zdokumentoval 1569 kašen a fontán po celé republice.
Jaký byl jejich hlavní účel?
Zásobování vodou. A taky při požárech nebo pro běžné užití obyvatel. Zároveň to bylo místo setkávání. Ta funkce zůstala dodnes – i když dnes už spíš jen symbolicky.
Sledujete i pověry kolem kašen? Třeba házení mincí?
Jo, sleduji. Sám si do nich občas nějakou minci vhodím.
Existuje nějaká kašna, u které vás mrzí její stav?
Takových je hodně. Třeba ve Slavonicích jich je pět, ale funguje jen jedna. Nebo v Benešově nad Černou – tam jsou tři, ale dvě propouštějí a třetí nefunguje vůbec. Škoda, když ztrácejí svůj půvab.
A nějaká kašna, která vás opravdu zklamala svým vzhledem?
Jo, třeba ta na Dominikánském náměstí v Brně. Pro mě to je bolehlav. Předtím tam stála krásná barokní kašna, ale nahradila ji moderní trychtýřovitá věc. To mě mrzí.
Sbíráte jen české kašny, nebo jste byl i za hranicemi?
Byl jsem třeba v Německu na zámku Linderhof – tam jsou zlaté fontány. Nebo v Římě na fontáně di Trevi. Ale je to nákladné, takže se držím hlavně u nás. A tady je ještě pořád co objevovat.
Setkáváte se s podporou, nebo spíš s nepochopením?
Rodina mě podporuje, za to jsem rád. Ale občas se setkám i s posměchem. Třeba jeden známý řekl: „No tak vidíš, jak tě blbé kašny dokázaly proslavit“. To mě opravdu mrzelo, ale snažím se jít si svou cestou. Kašny mě prostě baví a vidím v nich víc než jen beton a vodu.
Chceš nám něco sdělit?Napiš nám
