Jižní Čechy jsou takový můj druhý domov, říká herec Vojta Dyk

V březnu představíte v Budějcích Bernsteinovu Mši. Představte čtenářům tento projekt. 
Bernsteinova Mše je veledílo, dá se říct, které Leonard Bernstein napsal v roce 1969 a v roce 1971 ho poprvé uvedl v Kennedyho Centru. Je to taková zvláštní syntéza, dalo by se říct, protože je to něco mezi koncertem, divadelním představením, něco mezi operou a muzikálem, ale spíš zahraničním muzikálem když už, ne s českými písničkami. Takže je to takový zvláštní tvar, který se ve světě ani moc nedělá a my jsme se rozhodli ho udělat tady v České republice. Lépe řečeno já, protože jsem ho dělal už v roce 1997, kdy jsem tam zpíval takovou chlapeckou menší roli.

Tenkrát bylo představení na Pražském hradě?
Ano, přesně tak. A od té doby si to vlastně furt nějak zpívám. Teď mě napadlo, že ty otázky, které se tam řeší, vlastně řeším taky, tak proč to nezinscenovat jako divadlo. Zjistili jsme, že existuje i menší verze toho představení, protože v té původní je asi 300 lidí, což by se produkčně nedalo zvládnout.

Vaše nastudování je přibližně pro 100 lidí?
Přibližně ano. Ono se to bude ještě měnit, podle toho kdo bude jak rodit. Možná nás bude ještě víc. (úsměv) Takže přibližně 90 až 100 lidí, aby se to vůbec dalo produkčně zvládnout, abychom to mohli hrát častěji a aby to bylo trošičku víc divadelní, aby to nebyl jen „koncert“. I když celé dílo je hlavně o hudbě, to je pravda. Ale mě by zároveň jako herce bavilo, aby se na to mohlo pohlížet vyloženě jako na divadelní představení.

Nakolik je náročné nazkoušet tak veliké dílo v takovém počtu účinkujících?
No, když už zkoušíte, tak je to jednoduché, ale dojít k tomu zkoušení je těžké. Musíte sehnat peníze jako třeba na film, musíte sehnat produkci, která to zaštítí. Tady jsem oslovil Josefa Buchtu s jeho BUJO Artem, se kterým společně děláme i B-Side band a nějak se nám osvědčilo, že on je hlavně přes finance a já přes „nápady“. To je na tom to nejtěžší, dát dohromady 10 večerů v roce 100 lidí. Navíc cílem samozřejmě je, abychom to mohli hrát dál, třeba na festivalech a ideálně v zahraničí. Je to celé v angličtině, samozřejmě tam budou nějaké české titulky a promluvy, aby to bylo zpřístupněné „běžnému“ divákovi. Texty ale zůstanou původní.

Čím je právě pro vás dílo tak speciální a oblíbené?
To dílo je pro mě speciální v tom, že Bernstein, sám o sobě jako člověk, neměl žádných hranic. Jak jsem říkal, to, co se děje v tom díle, prožívám i v osobním životě. Taky se snažím nemít hranic co se týká umělecké tvorby. Bylo mi sympatické, že si neřekl, že udělá operu. Řekl si, že udělá něco, co vyjádří pocity. A jestli tam zazní jazz, klasický zpěv, swing nebo rock je vlastně úplně jedno. Takže v tom je pro mě speciální a zároveň i těžké, protože takové zpívání není můj denní chléb. Myslím si, že vlastně nikdo, kdo tam je, tohle nezažívá běžně.

Pokud se podíváme na vaši kariéru, tak vy jste prošel chlapeckým sborem, operou, muzikály, popovou hudbou s Nightworky nebo swingem s B-Side bandem. Pro vás je to dílo vlastně jak dělané, protože nejste stylově „zaškatulkovatelný“.
Dalo by se to tak říct a jsem za to rád. Ale i tak je role Celebranta spíš napsaná pro člověka, který je klasicky vzdělaný a dejme tomu si občas odskočí k popu, spíš než pro člověka, který je nevzdělaný jako já a odskočí si občas k opeře nebo klasickému zpěvu. Pro mě je to v tomhle těžké, nějak to zkusit pojmout. Aby to ode mě nevyznělo blbě a pateticky. Zároveň jsem si ale řekl, že to zazpívám tak, jak mi zobák narostl.

Uvažoval jste někdy nad sólovou kariérou? Jaký styl hudby byste si vlastně vybral z vašeho repertoáru?
Tak co je sólová kariéra?

Kdyby vyšlo CD čistě Vojty Dyka bez kapely. Jako sólo zpěváka, podobně jako u Karla Gotta.
To je právě trošku složité, protože já jsem člověk, který vždycky ctí kapelu. Bez ní by to prostě nešlo. Já neumím zpívat s playbackem ani s cédéčkem, takže by tam muselo být napsáno Vojtěch Dyk a CD. Nebo něco takového. To já neuznávám, podle mě je to krádež. Já tu kapelu vždycky ctím, proto považuju za svoji sólovou kariéru i desku s B-Side bandem. Tam jde spíš jen o to jméno, že se to asi nějak oddělí, což jsem chtěl. Trošičku jsem hledal sám sebe. Ale uvažuju o tom už hrozně dlouho. Už jsou podniknuty i některé kroky k tomu, aby vznikla „moje kapela“, kde se budou hrát mé věci.

Takže Vojta Dyk Band nebo něco takového?
V uvozovkách, dejme tomu. Ale i tak, když jsem se o tom bavil s těmi muzikanty, tak jsem přesně chtěl, aby to nemělo hranic. Přinejmenším ze začátku. Ideálně aby se první cédéčko jmenoval Best of, protože to tak ve mně prostě je.

Proč se soustředit na jeden vliv, když jich člověk může zohlednit více.
Právě. Já mám rád inspirace ze všech koutů světa, a to už prozrazuju něco, co vlastně ani nechci. Ale bylo by to podobné všemu, co vlastně dělám. Nevím, jestli by to bylo žánrově odlišné, ale spíš by to byl jeden podobný žánr inspirovaný zeměpisnými nebo geografickými vlivy.

Co se týká herectví, tak za sebou máte rovněž bohatou kariéru. Angažmá v Národním divadle, což je veliký úspěch, působíte v La Fabrice, hrajete ve filmech... Můžeme vás vidět v nějakém novém filmu?
Teď nic nenatáčím, ale budu. Ještě však nemám podepsanou smlouvu, takže jako bych nenatáčel. Ne, že bych o tom nemohl mluvit, ale už jsem zjistil, že i po tiskové konferenci je možno natáčení filmu zrušit ještě měsíc před. Takže budu natáčet a měl bych i něco zkoušet. Po Bernsteinově Mši bych měl zkoušet ve Studiu Hrdinů s panem Horanským po dlouhé době zase takové echt divadlo. Na to se vlastně taky hodně těším.

Jak si vůbec rozdělujete čas mezi hudbou a herectvím? Měl jste někdy období, kdy jste si řekl, že budete jen hrát, nebo naopak zpívat? Nebo to bylo vždy vyvážené?
Ono je trošku těžké, že tím hraním si člověk moc nevydělá. Myslím herectvím, kdyby měl hrát jen v divadle, protože prostě bohužel finanční podmínky v českých divadlech jsou tristní, a to všude. Takže jsem zvolil tento systém, a ani ne kvůli financím, spíš kvůli tomu, že v určité fázi jsem se v divadle jistým způsobem necítil hrát jinou roli než sám sebe. Takže jsem se snažil být co nejvíce sám sebou na jevišti, ale koncertním. A vždycky, když jsem byl na nějakém představení, třeba v Dejvickém divadle nebo kdekoliv, tak jsem si říkal, že bych chtěl udělat divadlo. A to trvalo do té doby, než jsem si vymyslel projekt Bernsteinova Mše, což je po dlouhé době vlastně takové napůl divadelní. Hned potom bych měl zkoušet ve Studiu Hrdinů, což by bylo opravdu echt divadlo. Takže už k tomu zase spěju a těším se na to. Mám v sobě asi nějaký přetlak.

Dočetla jsem se, že původně jste chtěl studovat jazyky. Kolika jazyky hovoříte? Slyšela jsem od vás i španělskou píseň A veces.
No, naučil jsem se španělskou výslovnost, protože jsem chodil s děvčetem, které mluvilo velmi dobře španělsky a které napsalo ten text té písně.

Ten je opravdu krásný.
Je krásný, takže jsem měl trošičku španělštinu v rodině. Mě jazyky fakt fascinují a baví, ale bohužel jsem se naučil blbě francouzsky a o trošku líp anglicky. A češtinu tak nějak zvládám. (úsměv)

A jaké jazyky jste chtěl studovat?
Norštinu a francouzštinu.

To také nejsou zrovna jednoduché jazyky.
Nejsou, ale jsou zajímavé. Mně se francouzština líbí kvůli zpěvnosti a norština, protože mám hodně rád Norsko. Nějaký čas jsem v Norsku pobyl a ta země mě fascinovala. Říkal jsem si, že je vlastně hezké studovat norský jazyk, tak proč to nevyzkoušet.

Umisťujete se v různých anketách (TýTý, Slavík), byl jste v širší nominaci na cenu Thálie. Jaká cena by vám udělala největší radost?
Cena za dobrého otce. (úsměv)

To jste řekl hezky. Když už jsme u malého Aloiska, jak vás změnilo, že jste se stal otcem?
Není to jen malý Aloisek, ale i Cyril a František, kteří jsou vlastně-nevlastní. Žijeme společně, takže jsou jako vlastní. Změnilo mě to samozřejmě hodně. Třeba se bojím létat letadlem, jako jsem si dneska vyzkoušel. Dřív jsem bez dětí absolvoval různé akrobatické lety, skákal jsem s padákem, vyhledával jsem to a dnes jsme od kamaráda dostali půjčené letadlo, takže nás sem svezl, abychom stihli z Budějovic přeletět do Ostravy a do Olomouce v jeden den. A abych nepřišel o zkoušky Bernsteinovy Mše. No a prostě to v jednu chvíli zakvedlalo a já se toho bojím. Ty strachy jsou v životě strašné. Pravděpodobně to souvisí i s tím, že člověk má nějakou představu, že dítě má vyrůstat s oběma rodiči.

Máte nějaký vztah k Českým Budějovicím, potažmo k jižním Čechám?
No tak v Budějovicích by hlavně chtěl žít každý a přitom je to blbost. Ne, to je úryvek z Cimrmana. (úsměv) Já mám velmi kladný vztah k Budějovicím, lépe řečeno jižní Čechy jsou takový můj druhý domov. Zaprvé proto, že tu mám momentálně chalupu, a zadruhé protože celé moje dětství se orientovalo jedním směrem, a to byly jižní Čechy. Ať už to byl Římov kousek za Budějovicemi, anebo to byly obce Varvažov nebo Zbonín, které jsou zase chvíli před Budějovicemi. Ale furt to byly nějakým způsobem jižní Čechy. Vlastně je to druhý kraj, kde jsem vyrůstal, protože jsem tu vždycky měl chalupy nebo něco takého. Takže já mám Budějovice rád, mám je s Krumlovem spojené vždycky na nedělní výlet. Jsou prostě dobrý. (úsměv) Taková prázdninová místa.

Jak relaxuje Vojta Dyk, pokud má volnou chvilku?
Když mám volnou chvilku a na nic nemyslím, tak čtu. Když mám hodně dlouho chvilku. Taková chvíle už však dlouho nebyla. Ne, že bych neměl volnou chvíli, ale... No, prostě jsem dřív rybařil a teď už to nedělám. Lépe řečeno ten čas s dětmi je mi tak drahý nebo obecně volný čas, že je mi i blbé nějak odjet rybařit. Takže jsem dospěl k tomu, že si musím na chalupě udělat rybník, abych mohl rybařit z okna. (úsměv) Ale voda mi chybí a mám ji rád, takže to jsou takové dva způsoby mojí relaxace.

A aktivní relaxace? Nějaký sport?
No tak samozřejmě! Jsem aktivním členem klubu SK Vacov, hraju střední zálohu. Mám tam opravdu registraci, takže jsem vlastně profesionální fotbalista, který za to ale nedostává žádný plat.

Něco jako Jan Koller, který si jezdí na chalupu zahrát.
Honza je v tom ještě začátečník. (smích) Každopádně fotbal a florbal má pořád v mém srdci místo. Hlavně ten fotbal je aktivní.