Dobrovolnictví v rozvojových zemích je návykové. Když jednou začnete, už nedokážete přestat

Práce na Lomboku byla vaše první dobrovolnická zkušenost?

Kdepak, pro dobrovolnictví jsem se nadchla už v roce 2013, kdy jsem byla v Keni, pokračovala jsem v Egyptě, a poté, co nám s kamarádkou nevyšla práce v Peru, jsme skrze cestovatelský portál Hedvábná stezka objevily možnost dobrovolnictví na ostrově Lombok.

Za jakým účelem jste tam jely a jak vás na Lomboku přijali?

Organizace Kintari, kterou založila Jana Wolfová, hledala dobrovolníky, kteří by učili na Lomboku angličtinu. Vyučovali jsme ve státní škole ve vesnici Ngolang a v komunitní škole ve vesnici Petiwung. Bydleli jsme u místního učitele. Už když nás vyzvedával na letišti, po prvním objetí a puse na tvář, bylo jasné, že jsme součástí jeho rodiny. Čeští dobrovolníci mají na Lomboku dobrou pověst, všichni jejich příjezd s napětím očekávají, a zvou je do svých skromných domovů na čerstvé kokosy. Došlo mi, že ti lidé nás mají rádi, i když nás ještě ani neznají.

Jak dobrou musíte mít angličtinu na to, abyste mohla učit děti v Indonésii? Je potřeba pedagogické vzdělání?

Nepotřebujete pedagogické vzdělání ani státnice z angličtiny. Nejdůležitější je zápal pro věc, mělo by vás bavit pracovat s dětmi. Lombočtí učitelé mají žalostnou angličtinu, takže je skvělé, když s dětmi konverzují zahraniční dobrovolníci. Nepřipravujete je na studium na univerzitě, pro ně je důležité, aby mohly v angličtině komunikovat. Díky jazyku by mohly pracovat v současnosti rychle se rozvíjejícím cestovních ruchu, nenechat se vytlačit megalomanskými řetězci hotelů, které tam jednou budou, protože Lombok je ráj na zemi.

Učila jste pouze angličtinu nebo i něco jiného? Měla jste k dispozici nějaké materiály?

Učila jsem jen angličtinu, ale do výuky jazyka se nakonec promítne úplně všechno, takže jsme i zpívali, malovali, připravovali různé projekty a vymýšleli volnočasové aktivity.Kintari zajišťuje na Lomboku díky dobrovolníkům kontinuální výuku a má zavedené třídnice, do kterých se zapisuje vše, co se s dětmi probírá. Jana nám doporučila indonéskou učebnici angličtiny. Mohli jsme kreativně vymýšlet i vlastní program, ale návaznost byla hodně důležitá.

Kolik dětí jste měla ve třídě?

Kolem dvaceti až třiceti dětí. Také jsme vedli odpolední kurzy pro dospělé, na něž docházely převážně starší děti, které jazyk opravdu bavil, a to bylo prima.

Měli jste také možnost cestovat po jiných ostrovech?

Ano, Lombok má pro všelijaká dobrodružná povyražení excelentní pozici. Vyrazili jsme na třídenní výlet na dřevěné lodi, která měla již to nejlepší za sebou, pluli oceánem za šílenéhonočního vlnobití, zastavovalina pidiostrůvcích s vodopády a růžovými plážemi, šnorchlovali s mantami. Bylo třeba dát si pozor na záludné a silné proudy, které jsou v této oblasti docela běžné, a před nimiž nás posádka zapomněla varovat. Cílem cesty byly Komodské ostrovy s jejich prehistorickými draky. Pak jsme se navštívili Flores, Sumbawu a ostrůvky Gili, které jsou proslulé bílými plážemi, tyrkysovým oceánem a nespoutaným nočním životem. V závěru pobytu jsme odjeli na Bali, které s Lombokem sousedí. Je to ostrov bohů, místo kde se materializují sny.

Na kolik vás dva měsíce v Indonésii vyšli jako dobrovolníka?

Myslím, že mě celý výlet vyšel zhruba na čtyřicet tisíc korun. Nejdražší byla letenka do Jakarty, která stála čtrnáct tisíc. Pak už jsme se nízkonákladovým letem za tisíc korun přesunuli přímo na Lombok. Dále jsme platili za ubytování a zapůjčení skútru, jímž jsme se po ostrově dopravovali, a za jídlo, které bylo trochu pálivé, ale přesto báječné. Tyto výdaje byly ovšem mizivé. Více padlo na cestování. Kdybych zůstala jen na Lomboku, bylo by to podstatně levnější.

Cítila jste se v Indonésii bezpečně?

Ano, nikdo námnikdy neublížil, ani nás neokradl, ba naopak, lidé nám neustále něco dávali.(směje se) Je jasné, že když někam jedeš, musíte respektovat pravidla dané země. Kdybych v noci sama vyrazila na projížďku na skútru, asi bych si koledovala o malér. Osobně nemám žádný špatný zážitek. Ráda vzpomínám na milou situaci, která se mi přihodila na party na pláži. Po chvíli skotačení jsem si uvědomila, že mi z otevřené kabelky vypadla peněženka a mobil. Zpanikařila jsem a začala je hledat na zemi, pod nohami rozjařených australských surfařů, když tu se objevily dvě holčičky, od kterých jsem si ten večer koupila náramek, a začaly mi pomáhat. Chvíli, která mi přišla jako věčnost, hrabaly v písku a brzy našly oba ztracené předměty. Vše mi s úsměvy vrátily, třebaže to byly chudé holčičky, které musely den co den do noci prodávat na pláži náramky. Bez nich bych neměla šanci. Dojalo mě, jak byly poctivé a hodné.

Obohatilo vá nějak dobrovolnictví v Indonésii?

Dříve jsem si myslela, že jsem ten poslední člověk, který by někam odjel, ale najednou to přišlo a mělo to smysl. Jediné, co mě dělilo od životního dobrodružství, bylo vyřízení víza a zakoupení letenky. Když cestujete na druhý konec světa, okolnosti vás donutí k tomu, abyste dospěli. Naučila jsem se spoléhat se nejen na sebe, ale i na lidi, nebát se zeptat, požádat o pomoc. A protože lidé jsou ve svém jádru dobří, ochotně poradí, a mají radost, když mají možnost pomoci. Ať už odjedete kamkoliv, musíte si zvyknout na jinou kulturu a mentalitu.  V Indonésii mají lidé vlastní tempo, a člověk, který je z Čech zvyklý být neustále v jednom kole, najednou neví, jak se uklidnit. Když se mu to podaří, pocítí opravdové štěstí. Koneckonců čeká ho ještě pár týdnů v ráji. Po návratu domů jsem zjistila, že jsem si duševní klid přivezla sebou. Mám pocit, že mi teď všechno vychází.