S projektem Pod Plejádami se dva Budějčáci vydali na Ťan-Šan. A založili tam symbolický český ledovec

Mladí jihočeští dobrodruzi zároveň do pohoří ve střední Asii přivezli z České republiky vodu z Vltavy, Odry a Moravy a založili symbolický ledovec ve tvaru české vlajky.

O projektu, cestě i dalších plánech jsem si povídala s cestovatelem Janem Kypetem Šmídem.

Představte nám projekt?
Náš projekt se jmenuje Pod Plejádami na Ťan-Šan - do pohoří ve střední Asii. Cílem projektu je přiblížit lidem oblast střední Asie, hlavně Kazachstánu a Kyrgyzstánu a sekundárním cílem bylo dovézt vodu z Vltavy, Moravy a Odry, hlavního evropského rozvodí, do zmíněného pohoří a nad sněžnou čarou z této vody vytvořit ledovec ve tvaru české vlajky. Jinak stručně, šlo o dvoučlennou expedici z ČB do Kyrgyzstánu a zpět na tři měsíce v autě Subaru Forester, subaru znamená z japonštiny plejády. Chceme z této expedice vydat knížku, která bude především fotografická  s krátkými komentáři. Dále chceme realizovat cestovatelské projekce. Projekt jsme s těmito cíli umístili na Startovač, kde uspěl.

Takže s financováním cesty vám pomohl právě Startovač? Můžete prozradit, na kolik taková výprava vyjde?
Ano, částečně pomohl Startovač, nicméně část vyčleněná na realizaci byla těžce minoritní ve srovnání s náklady, které jsme vynaložili. Finance ze Startovače použijeme totiž převážně na tisk knihy.Přesné vyhodnocení nákladů nemáme ještě úplně zpracované, ale každého vyšla expedice zhruba na 60 tisíc korun.

A jak jste se vůbec k nápadu celé expedice dostali? Jak vás napadlo třeba vytváření české vlajky?
K samotné cestě do Kazachstánu a Kyrgyzstánu  nás inspiroval příběh Tima Copea, který jsme shlédli na festivalu Expediční kamera zhruba před čtyřmi lety. No a nápad vytvoření ledovce vznikl, tak jako každý super nápad, v hospůdce, když jsme plánovali cestu a chtěli jsme něco v dané cílové lokaci vytvořit, nějaký symbol, nebo něco užitečného. A nakonec zvítězilo právě založení symbolického českého ledovce, což byl nápad našeho kamaráda Ondry. Tak jsme vyvezli vodu, nechali ji zmrznout ve tvaru vlajky a bylo to.

Jak dlouho cesta trvala?
Cesta trvala všehovšudy 89 dní, tedy téměř celé tři měsíce.

Jak jste během té doby fungovali? Kde jste spali, koupali se, co jste jedli, nepotkala vás nějaká nečekaná příhoda?
Spali jsme v autě - ještě před odjezdem jsme provedli úpravu vnitřku, vyndali jsme zadní sedačky a všechny plasty a postavili dovnitř dřevěnou postel - aby se pod ní daly dávat věci. Koupali jsme se v jezírkách nebo řekách a výjimečně u někoho doma. A když nebyla příležitost, tak jsme měli ještě alternativu v podobě vlhčených ubrousků. Co se týče jídla - velkou zásobu jsme si vezli v autoboxu Neumann, který jsme dostali na tuto cestu k zapůjčení. Nakoupili jsme zhruba 90 konzerv vepřového masa, 40 konzerv fazolí, nějaké salámy a tak. Když jsme si vařili, tak většinou ze zásob z domova, dokupovali jsme pouze potraviny podléhající rychle zkáze, jako pečivo, mléčné výrobky  a zeleninu. Také vodu jsme neustále kupovali po velkých barelech, snažili jsme se mít stále alespoň 15 litrů vody v autě, kdyby byl nějaký problém.

Co se týče nečekaných příhod, tak těch nás potkalo několik. Ať už to bylo překvapení ze změn počasí, teplot, nebo technických problémů s autem, nebo třeba i nezvaný cestující v podobě myši.

Jak se řeší technické problémy v cizině? Svépomocí?
Co bylo v našich silách tak svépomocí - dostali jsme od jedné společnosti na cestu super nářadí a doplňky, které nám měly pomoci řešit problémy, na které budeme stačit. Nicméně nás potkaly i problémy, které přesahovaly naše schopnosti, takže jsme je řešili přes Subaru Kazachstán a jeho partnery. Ta nová auta, nejsou úplně stavěná do podmínek, do kterých jsme vyrazili, jako jsou velké mrazy, naprosto šíleně špatná kvalita dieselu a podobně. Vlastně zhruba od poloviny expedice jsme jezdili skoro od servisu k servisu. Pokud bychom to totiž nenechali opravit razantnějším způsobem, tak bychom domů s autem nedojeli, jak nám řekl technik z Budějovic.

Přes které všechny státy jste tedy jeli?
Jeli jsme přes Polsko, Ukrajinu, Rusko, Kazachstán, Kyrgyzstán a Slovensko.

Co vám celá cesta dala nejdůležitějšího?
Cesta mi dala určitě to, žečlověk může o dané zemi nebo kultuře, situaci či náboženství slyšet mnoho, ale když to zažije a vidí, tak to má z první ruky a je to leckdy jiné, určitě mi cesta také dala to, že se na sebe mohu spolehnout i v těžkých situacích a také mi dala to, že si uvědomuji klady domova. Že je to místo, kam se chci vracet. Zároveň jsem posílil přátelství s Vencou, protože se na něj dalo spolehnout a věřím mu.

A přišly na vás během cesty i hádky?
Překvapivě ne. Asi je to tím, že jsme kompatibilní povahy - Venca je kliďas a já jsem zase hodně spontánní.

Ale asi mi potvrdíte, že na takovou cestu se nejde vydat jen tak s někým.
Jasně, to je rozhodně pravda. Je náročné být tři měsíce v neustálém celodenním kontaktu a je tudíž důležité vyrazit s někým, koho znáte, máte s ním zkušenosti a víte, co od něj čekat.

Máte z cesty nějaký jeden zážitek, který byste chtěl povznést nad ty ostatní?
Pro mě asi samotný příjezd k tomu Ťan-Šanu, protože téměř celý Kazachstán je rovný a najednou asi 150 kilometrů od města Almaty, ležícího na úpatí tohoto pohoří, se objevily vrcholky nad mraky. Jednoduše, najednou z tý placky vyrostla gigantická zeď, ke které jsme přijížděli jako malí mravenci. A cíl cesty byl na dosah, byl to opravdu takový vnitřně slavnostní pocit!

Vaším aktuálním programem je tedy vytvoření knihy?
Ano, zpracování foto a videomateriálu, přivezl jsem z cesty téměř deset tisíc fotek, a vytištění knížky a dále zároveň i rozjetí projekcí. Optimistický odhad na vydání knihy je během března.

A do budoucna plánujete nějaký podobný projekt?
Já doufám, že do budoucna nějaký další projekt uskutečníme, ale kdy...to si asi zatím netroufám odhadovat. Koketovali jsme s myšlenkou dojet přes Rusko a Mongolsko do Japonska nebo zamířit do Afriky.