Smrt je přirozenou součástí života, odchod nejbližších zasáhne více či méně každého. V takových chvílích je člověk méně obezřetný a velmi zranitelný. Má-li štěstí a vybere si správně, posléze velmi ocení vstřícnost a pomoc se zařizováním všeho potřebného. Důstojné poslední rozloučení je to poslední, co můžeme pro zemřelého udělat, zároveň však i okamžikem, který nám pomůže na cestě truchlení.
Konec života někoho blízkého nesmazatelně zasáhne jednou každého z nás. Přestože je smrt součástí života, málokdo se s ní chce smířit. A téměř nikdo z pozůstalých na konec života někoho blízkého není dostatečně připraven. V tu chvíli je třeba mít jistotu, že nám pomůže profesionální, ale zároveň lidský a empatický přístup, a zázemí pohřební služby.
A není profese, zaměstnání, u nichž by byla podstatnější etika, rezervovanost a pieta. Kontakt s lidmi, kteří přišli o nejbližšího, je velmi citlivý a vyžaduje profesionalitu, úctu, porozumění. Člověk z pohřební služby musí být i psycholog. O tom ví své Michael Dimitrov, který se denně setkává se smrtí. Jedenačtyřicetiletý otec čtyři dětí, původní profesí projektový manager, který pracoval v IT v Praze. Je majitelem českobudějovické pohřební služby Memory.
Jak se projektový manager a IT technik dostane do pohřebnictví?
To je osud. Ten mě z Prahy zavedl nejdříve do táborského krematoria a poté do Českých Budějovic. Majitelem pohřební služby Memory jsem od roku 2011. Dá se říci, že jsem měl obrovské štěstí, protože táborské krematorium, které je rodinnou firmou, mě neuvěřitelně vypravilo do světa pohřebnictví. Je mým vzorem, který často mým kolegům „předhazuji“. Profesionálním přístupem majitelů, zaměstnanců, ale také, což je velice podstatné, vybavením.
Jaké byly začátky?
Nebylo to jednoduché. Z prostředí kompletně vybavené pohřební služby, jsem se přesunul do jiného světa pohřebních služeb. Jako zde všichni jsme měli jednu kancelář, zázemí téměř žádné a ve firmě jsem byl já, paní v důchodu a jeden kolega na dohodu. Dnes máme po jižních Čechách pět kanceláří a ve firmě je nás osmnáct. Začínali jsme od píky, byť Memory existovalo už od roku 2006, kdy ho měli jiní majitelé. Za těch šest let poctivé práce jsme hodně narostli, především škálou nabízených služeb. Ta je opravdu hodně široká, vlastně kompletní. Jsme jediná pohřební služba na Českobudějovicku, která poskytuje kompletní služby v pohřebnictví, od zorganizování rozloučení, přes vlastní vázání květin, kamenictví, máme jednu budějovickou malou smuteční síň a provozujeme i dvě smuteční síně v Trhových Svinech a Borovanech. Malá smuteční síň v Českých Budějovicích hodně chyběla a po dvou letech provozu zde organizujeme již okolo desítky pohřbů do měsíce.
Vaše příjmení a spojení s pohřebnictvím. Nemáte s tím problémy?
Musím přiznat, že hlavně zpočátku jsem s tím občas problém měl. Proto jsem ani nejdřív nechtěl, aby moje příjmení figurovalo za pohřební službou Memory a v někom nevyvolávalo špatný dojem. Ale opravdu jsem Čech jako poleno, jsem rodilý Pražák, rodiče jsou Češi, rodina mamky čeští zemědělci, babička z tátovy strany Češka. Jen děda byl Bulhar a po něm jsem příjmení zdědil. Do Bulharska jsem moc rád jezdil v dětství na prázdniny, ale to už jsou bohužel jen hezké vzpomínky.
Je velká konkurence v oboru? Jen v krajském městě funguje asi sedm pohřebních služeb.
Konkurence je prospěšná, ve většině oborů i důležitá. Jsem ale přesvědčen, že v našem oboru to až tak úplně neplatí. Nebo spíše, nemělo by. Já to vnímám jako službu lidem, kteří se ocitli ve složité životní situaci. Možná by se dalo říci, že je to i poslání. A podle toho se i chovám, jednám. A nejen já. Vstřícné empatické chování, porozumění a vysoká odborná erudice všech kolegů je ve všech pobočkách Memory samozřejmostí. Tím, že si za všechny činnosti zodpovídáme a řídíme je sami, můžeme nejen splnit vše, co si pozůstalí přejí, ale také poradit a případně i navést na všechny možnosti kolem zařizování pohřbu, Pomůžeme s výběrem pohřebního obřadu, rakve, hudby, květinové smuteční výzdoby tak, aby poslední rozloučení proběhlo přesně podle představ rodiny.
Svět se mění. Platí to i pro pohřebnictví?
Samozřejmě, ani tento obor nezůstává stranou vývoji a změnám, trendům. Například smutečním obřadům dnes už nevládne černá barva. To potvrzuje výběr rakví, hodně bych musel pátrat po objednávce černé rakve. Lidé mají zájem o teplé odstíny. Ani pohřební vozy dnes už často nebývají černé. Smrt je sama o sobě depresivní záležitost a proto se podvědomě snažíme co nejvíce ji zlidštit. Proto jsme i takto vybavili novou smuteční síň, je ve světlejších teplých odstínech. Proč umocňovat už tak těžkou chvíli ještě smutnými nebo studenými barvami. Samozřejmě dalším trendem je nástup technologií. Je možné třeba vysílat rozloučení on-line. Klientovi dáme přihlašovací jméno a heslo, které pak může poskytnout příbuzným, kteří se z nějakého důvodu nemohou zúčastnit. Obřad pak přenáší on-line kamera. Na pohřbu se mohou pouštět videa, promítat fotky. Prostor za rakví, která je samozřejmě tím nejsmutnějším místem ve smuteční síni, je možné prosvětlit projekcí místa nebo lidí, které měl zesnulý rád.
Trend, kdy se zemřelý pohřbil bez obřadu, rozloučení, už pominula?
To je hodně individuální. Je více důvodů, které k tomu pozůstalé vedou. Ale poslední rozloučení je nejen to poslední, co pro zesnulého, našeho blízkého, můžeme fyzicky udělat. Zároveň je to psychology velmi doporučovaná chvíle, která pomáhá s vyrovnáním se s novou realitou. Je to velice silný okamžik. Ne lehký, ovšem velice důležitý. Proces smutku má svoje fáze. Pohřeb, poslední rozloučení, je hrozně důležitý především proto, aby se z toho smutku člověk vůbec dostal, byť je to třeba za delší čas. Aby mohl dál pokračovat ve svém životě. Jak už jsem řekl, je to smutný, silný okamžik, který ovšem pomáhá.
V jakých cenových relacích se pohybují dnes pohřby?
I toto hodně individuální. Záleží na přání a požadavcích těch, kteří pohřeb zařizují. Cenu ovlivňují tři nejdůležitější faktory: jak je dlouhá doba od úmrtí, to kvůli uchování nebožtíka buď v chladícím či mrazícím boxu, pak výběr rakve, kterou lze pořídit od 4,5 tisíce korun, ale i za desítky tisíc korun. A třetí důležitou položkou je květinová vazba. Takže když to shrnu a zjednoduším, pohřeb může stát i statisíce, ale lze se dostat i pod dvacet tisíc korun. Pro mne je rozloučení tak zásadním okamžikem, o který nechci, aby se pozůstalí připravili, proto těm, kterým zajišťujeme pohřeb a rozloučení, poskytujeme naši malou smuteční síň pro obřad zdarma.
Stává se, že i po letech vás něco překvapí?
Nedá se říci, že překvapí, ale jsou i zvláštní momenty. A zvláštní přání beru spíše jako výzvu. Pokud mám být konkrétní, měli jsem rozloučení lidí, kteří vyznávali baháismus. Byla to skoro zahradní veselice – oslava odchodu ze života do jiného. Byl to velmi zajímavý zážitek. Zcela zvláštní jsou pohřby u vietnamské kultury, kde jsou plačky a vonné tyčinky. A třeba jsme tvořili netradiční věnec pro kamaráda, který se zabýval trampolínami. Kolegové pro něj chtěli šestihran ve tvaru jejich trampolíny. Svařili jsme železný základ a udělali snad tak, jak si představovali. V kamenictví jsme například na náhrobek přenesli kresbu květiny speciálně nakreslenou pro zesnulou, a když někdo chce třeba podobiznu psa na náhrobek, vyhovíme. Je to individuální záležitost, ten člověk si to z nějakého důvodu přeje, není to rozmar. To, co není zakázáno, prostě uděláme. Chceme splněním přání pozůstalým usnadnit těžké chvíle.
Denně se setkáváte se smrtí, bolestí a žalem Je to těžké pro pozůstalé, ale určitě i pro vás. Jak se s tím dokáže člověk psychicky vypořádat?
Jsou dva typy lidí. Jeden, který to bere absolutně tragicky, a když odchází z kanceláře, je úplně rozložený. Žal ještě prohlubuje, když musí rozhodnout o verši na parte nebo na stuhu věnce. Pak jsou lidé, kteří to berou tak, že opravdu zařizují poslední službu pro svého blízkého a on by si nepřál, aby byli příliš smutní. V takových případech to často sklouzne k tomu, že se z konce sjednávání pohřbu stane družný rozhovor o tom, jaký dotyčný byl, a se vzpomínkami na to, co rád dělal.
Pro mě osobně, to bylo zpočátku samozřejmě těžké, ale docela rychle jsem se rozkoukal. Myslím že většina lidí by si zvykla, je ovšem velmi, velmi důležité, aby to bylo pouze do jisté míry. Neustále musíme ke každému zesnulému přistupovat individuálně a mít na paměti přání a pocity pozůstalých. A samozřejmě záleží na situaci. Pokud se jedná o rozloučení s někým blízkým, s mladým člověkem nebo s dítětem, tak to je tak psychicky náročné, že se na to nedá zvyknout. Dlouhodobě se to na člověku ale podepíše. Ne snad tak, že bych měl deprese, spíš si o to více uvědomuji, že nikdo z nás tady už zítra nemusí být. Právě proto možná mnohem intenzivněji prožívám šťastné chvíle.
Ale musím podotknout, že ne každý si dokáže zvyknout, že ne každý může v pohřebnictví pracovat. To vím ze zkušenosti, kdy jsem měl paní, která po čtyřech měsících řekla, že to nedává, že musí skončit.
Podnikáte v psychicky náročném oboru. Je pro vás tak určitě důležitý relax. Jak nejraději odpočíváte?
Nejsem workoholik, ale moje práce je nejen psychicky, tak i časově náročná. Takže toho prostoru na odpočinek moc není. Ale když už je, tak rád třeba relaxuji na lodi s partou kamarádů a jen tak si plachtíme, moc rád si plnými doušky užívám chvíle na našem oblíbeném místě s dětmi.
Blíží se konec roku a lidé s příchodem toho nového si dávají různá předsevzetí, vyslovují svá přání. Co si přejete vy?
Zdraví, a to pro všechny - byť je to paradoxní z mých úst. Nejen fyzické, ale hlavně i duševní zdraví a pohodu. Nemocná, nebo smutná duše je kormidlem těla.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
