Psal se čtvrtek 28. března 2013 a do budovy hlavní pošty na Senovážném náměstí narazil v půl sedmé ráno autobus MHD linky číslo 6. Tehdy spadl všem kámen ze srdce, když se nikomu ze sedmnácti cestujících nic vážného nestalo. Hůře dopadl řidič, který skončil v nemocnici s otřesem mozku.
Už od počátku vyšetřování této mediálně známé havárie policisté pracovali s verzí, že příčinou nehody mohla být náhlá zdravotní indispozice řidiče. Příběh devětatřicetiletého muže, který prožil už druhou podobnou událost během necelých sedmi měsíců, však tenkrát znal málokdo.
ČTĚTE TAKÉ: Autobus MHD narazil do pošty, řidič skončil v nemocnici
O rok dříve, konkrétně ve čtvrtek 13. září 2012 před osmou hodinou ranní, srazila Škoda Octavia v Novohradské ulici osmdesátiletého chodce a zastavila se až o sloup veřejného osvětlení. Podle očitého svědka jelo auto po chodníku a vůbec nebrzdilo. Senior, jenž zůstal zaklíněn pod předním nárazníkem, bohužel těžkým zraněním po dvou dnech v nemocnici podlehl. A za volantem tohoto vozu seděl stejný muž, který na jaře dalšího roku narazil s autobusem do pošty...
ČTĚTE TAKÉ: Chodec zůstal zaklíněný pod autem, jeho stav byl kritický
Zaměstnanec a odborář Dopravního podniku města České Budějovice a člen dopravní komise Rady města je od druhé nehody v pracovní neschopnosti. Léčí se především po psychické stránce, užívá silná antidepresiva. Nepravomocně mu byl vysloven zákaz řízení na čtyři roky, o řidičák přišel právě po nárazu do pošty vloni v březnu. David Lataj prožil nejhorší období svého života - a rozhodl se o něm hovořit v exkluzivním rozhovoru s Budějckou Drbnou.
Pane Lataji, co se vlastně v září 2012 v Novohradské ulici stalo?
„Ráno jsem odvezl dceru do školy a vracel se zpátky domů. Osud tehdy chtěl, že kvůli uzavřenému viaduktu pojedu oklikou po Novohradské. Cítil jsem se naprosto v pořádku do té doby, než jsem přejel koleje a blížil se ke křižovatce s ulicí K. V. Raise, vedle tamních potravin. Těsně před přechodem pro chodce mě začalo bolet břicho. Netušil jsem, co se děje. Moje první reakce byla taková, že jsem se pravou rukou chytil za břicho, v ten moment člověk myslí na tu bolest, celý jsem se opotil, hučelo mi v uších a zkoprněl jsem. Cítil jsem, že omdlím. Ten stav jsem znal, jako dítě jsem omdlíval i při odběru krve. To všechno přišlo naráz, takže jsem stačil jenom sundat nohu z plynu a stočit volant doprava, abych zastavil. To už jsem však nezvládl... a víc o sobě nevím.“
Co následovalo?
„Probudilo mě až ťukání na okénko, mluvila na mě nějaká paní. Podíval jsem se před sebe a viděl vybuchlé airbagy, kouř z ventilátorů a na ulici skupinku několika lidí, která se na mě koukala. Odepnul jsem si pás a vystoupil z auta. Nevím, zda mi paní otevřela, ale okamžitě jsem jí řekl, že mě bolelo břicho a omdlel jsem. Odpověděla mi, že je to na mě poznat, že jsem ‚úplně bílej‘. Pak mě odvedla k podezdívce plotu a řekla, abych se posadil. Bolest břicha už sice nebyla taková, jako před několika okamžiky, ale pořád jsem ji cítil. A najednou jsem pod autem uviděl člověka. Nejdřív nebylo poznat, zda je to žena nebo muž. Byl to pro mě obrovský šok. Vůbec jsem nevěděl, že jsem kromě sloupu někoho srazil. Chtěl jsem zraněnému pánovi pomoci, ale ta paní mi řekla, abych to nedělal, že ho vyprostí ostatní lidé. Dozvěděl jsem se také, že zavolali sanitku. Potom už si mě převzal záchranář a odvezli mě do nemocnice.“
Podařilo se lékařům zjistit, co bylo příčinou vaší zdravotní indispozice?
„Lékaři po vyšetření na EEG vyloučili epileptický záchvat, ale sdělili mi, že jsem prodělal žlučníkový záchvat - měl jsem tam zaseknutý kámen o velikosti 18 milimetrů. To zjistili na ultrazvuku. Podle vyjádření internisty byla má mdloba způsobena právě bolestmi souvisejícími s touto kolikou, což potvrdili i na neurologii. V propouštěcí zprávě je diagnóza vazovagální synkopa z důvodu výrazné bolesti břicha. Po operaci jsem byl měsíc a půl v pracovní neschopnosti, a tak mě zaměstnavatel před nástupem do práce, protože ode mě věděl, co se stalo, poslal na mimořádnou prohlídku k závodnímu lékaři. Ten mě po prostudování zdravotní dokumentace uznal práceschopným a 1. listopadu 2012 jsem nastoupil zpátky do zaměstnání.“
Dopravní posudek z této nehody, do kterého se nyní společně díváme, zpracovával pro účely soudu jeden renomovaný a uznávaný znalec. Můžete se s čtenáři podělit o jeho závěry?
„Ve znaleckém posudku stojí, že mnou řízené vozidlo jelo v době nárazu rychlostí 37 kilometrů za hodinu, ke střetu s chodcem došlo přibližně po dvaceti metrech od najetí na chodník a celkem i s nárazem do sloupu, po kterém ještě pokračovalo dál v jízdě, urazilo vzdálenost 42,5 metru. Reakční doba při téhle rychlosti by přitom za normálních okolností znamenala zastavení do dvaceti metrů. Jediný svědek, který vypovídal před soudem, byl ale překvapen, že řidič, když vjel na chodník, po celou tu dobu vůbec nebrzdil.
Vnučka zesnulého seniora, která po vaší kolizi s autobusem na Senovážném náměstí kontaktovala Budějckou Drbnu, mimo jiné poukazovala na skutečnost, že vám po nehodě v Novohradské nebyl odebraný řidičský průkaz. Co na tohle tvrzení říkáte?
„Řidičský průkaz mohou odebrat policisté hned po nehodě. Ještě v sanitce jsem se musel prokázat totožností včetně řidičáku a dopravní policista si oba doklady ponechal. Jelikož dechová zkouška na alkohol i test na omamné látky byly negativní, ve večerních hodinách mě policista navštívil v nemocnici a doklady mi vrátil. V té době nikdo nevěděl, zda jsem byl viníkem nehody, tudíž ani nebyl důvod mi papíry sebrat. Následně jsem prošel zmíněnou zdravotní prohlídkou a mohl dál jezdit.“
Tím se dostáváme o několik měsíců později, kdy jste před nárazem do pošty podle všeho opět ztratil vědomí. Můžete popsat tuto nehodu? U soudu zaznělo, že se vám těsně před zkolabováním vrátily vzpomínky na zářijovou událost...
„Cestou na Senovážné náměstí jsem z autobusu uviděl cestující, které znám z doby, kdy jsem jezdil linku 11 do Mladého. Bydlí v místech té první nehody. Vzpomněl jsem si na pana zesnulého, myslel na to, co a proč se tenkrát stalo, co se mnou bude, zda mě odsoudí. Tušil jsem, že obžaloba přijde. A paradoxně, což jsem se dozvěděl až později, na mě byla podána právě 28. března 2013, tedy přesně v den havárie s autobusem. Vzpomínám si, že jsem na křižovatce čistil levé zrcátko, protože bylo zamlžené. K tomu si musíte stoupnout, a jestli jsem se při tom udeřil do hlavy o tapecírunk nebo rám okna, to nevím. Vypověděl jsem pouze to, co jsem si pamatoval, dnes už by nebylo věrohodné měnit výpověď. V lékařských zprávách je zadokumentováno, že jsem utrpěl otřes mozku a mohla nastat i amnézie. Je tedy otázka, kdy vlastně k tomu otřesu mozku došlo a zda to případně nebylo důvodem mé ztráty vědomí.“
Soud nakonec oba zdravotní posudky, které se od sebe v názoru znalců na krátkodobou ztrátu vědomí (synkopu) lišily, nehodnotil a vycházel z výpovědí svědků, tedy cestujících v autobuse a náhodně kolemjedoucích policistů. Všichni se shodli na tom, že jste po rozjezdu z křižovatky až po náraz do pošty nebyl při vědomí, a tak jste byl obžaloby zproštěn. U Novohradské to ale tak jednoznačné není a dostal jste podmínku. Co k tomu říct?
„Je na škodu, že v prvním případě soud nehodnotil dopravní posudek, o kterém jsem již mluvil, a nehodnotil ani výpověď svědka nehody, která sice nevyvrací závěr soudu, ale určitě ji rozporuje. Tady musím poukázat na velké pochybení dopravní policie, která při tak závažné události zajistila jediného svědka. Když jsem se dopravního policisty ptal, zda mají tu paní, která mě probrala hned po nárazu, tak řekl mi, že ne... Přitom zmíněný svědek hovořil o tom, že nehodu vidělo několik lidí. Kromě toho mě policisté nechtěli vzít ani na detektor lži, prý ho nelze použít jako důkaz. Přitom sama Policie ČR se na svých webových stránkách chlubí, že ho v závažných případech úspěšně používá už více než třicet let. Prostřednictvím tohoto rozhovoru bych proto chtěl požádat čtenáře, pokud některý z nich zná dotyčnou paní, která se například svěřila svým známým nebo příbuzným, že byla svědkem mojí nehody, aby se s ní spojil, ať se ozve Budějcké Drbně k podání svědectví. Samozřejmě se ale můžou přihlásit i další svědci. Celý případ by to mohlo vyřešit.“
Kvůli stále probíhajícímu soudnímu procesu v případu nehody na Novohradské a s ohledem na rodinu si David Lataj nepřeje, aby u tohoto článku bylo otevřeno diskuzní fórum. Budějcká Drbna jeho přání respektuje a odkazuje na e-mail redakce@budejckadrbna.cz.
