Jablko nepadá daleko od stromu. Známé to rčení, které neustále platí. Od doby Olgy Charvátové-Křížové totiž neměla Česká republika tak úspěšnou alpskou lyžařku ve sjezdu. Jejím výsledkům se ale rok co rok přibližuje dcera Klára Křížová.
Čtyřiadvacetiletá rodačka ze Zlína jde ve šlépějích své maminky, neustále se posouvá výkonnostně nahoru a věří, že by jednoho dne mohla minimálně vyrovnat její úspěchy. A podle posledních výsledků by to mohlo být docela brzo.
Proto tato sympatická slečna neponechává nic náhodě a tvrdě se připravuje na novou sezonu v jižních Čechách.
Kláro, není snad okamžik, kdy byste se nesmála. Na fotkách, videích, ale i v rozhovorech působíte neustále energicky, pozitivně. Jak to vůbec děláte?
„Já říkám, že je každý svého štěstí strůjce, takže se snažím život vnímat pozitivně, i když jsou občas těžké chvíle. Z nich si ale snažím vzít vždy něco kladného. Přece nemá cenu se pořád nad něčím mračit a brečet, ne?“ (usmívá se)
Je mi jasné, že jako dcera slavné lyžařky jste měla k alpskému lyžování nejblíže, přesto, neměla jste zálusk i na jiné sporty?
„Vzhledem k tomu, že je brácha snowboardista, tak ty lyže jsou u nás celkem automatické. Ale bylo to ve stylu učení každého sportu. Já jsem hrála tenis, golf, cvičila jsem gymnastiku, plavala jsem, dělala atletiku. Měli jsme široké spektrum na výběr, jenže já jsem tak nějak více tíhla k přírodě, ještě navíc k horám. Byla jsem raději venku než zavřená doma, a tak to byla pro mě jasná věc. Měla jsem štěstí, že jsem byla takhle vedená.“
Jaké byly vaše lyžařské začátky?
„V podstatě jsem lyžovala od raného dětství. Mamka v době, kdy už jsem byla na světě, učila na vysoké škole a dost často jezdila se studenty na nějaké kurzy se mnou na zádech, takže jsem byla na horách odkojená. Mám k nim hodně blízký vztah.“
Nebála jste se s postupem času srovnání s mámou? To přirovnání se jistě nabízí.
„Samozřejmě, to tam je. I dost novinářů v okolí to srovnává. Já ty výkony a výsledky mamky neskutečně respektuji, protože to je úžasné, co ona, ale i její kolegyně v reprezentaci dokázaly. Ten sport se však neustále vyvíjí, jde mílovými kroky dopředu, takže teď, když bych to měla srovnat, jsou ty sporty úplně někde jinde. Ještě mám na mamku co dohánět, ale věřím, že se přibližuji.“ (směje se)
Liší se příprava alpské lyžařky od jiných sportovců?
„Ono se všeobecně říká, že lyžování a hokej jsou si pohybově dost podobné sporty. Právě proto třeba nově v Českých Budějovicích spolupracuji s panem Kupkou, který zde dlouhou dobu připravoval extraligové hokejisty. Podle mě je ta příprava pro všechny vrcholové sportovce dost podobná. Když jste golfista, tenista nebo lyžař, tak se musíte speciálně věnovat v přípravě i tomu sportu, ale ten základ je asi pro každé odvětví stejný.“
Proč jste si pro ni vybrala zrovna jižní Čechy?
(směje se) „Protože mám fyzioterapeuta Michala Peroutku, který pochází odtud. A do loňského roku jsem spolupracovala s jinou kondiční trenérkou, ale po olympijském cyklu jsem chtěla vyzkoušet něco nového.“
ČTĚTE TAKÉ: Fyzioterapeut Michal Peroutka pečuje i o Kubu Kováře
A co České Budějovice? Měla už jste možnost si je prohlédnout?
„Měla a musím říct, že jsou opravdu krásné město. Velmi se mi třeba líbí hlavní náměstí. Byla jsem se podívat i v parku. Prostředí je tady nádherné.“
Jak náročné je pro vás obstarat finance na jeden sezonní cyklus?
„To je v současné době docela dobrá otázka, protože to teď hodně řeším. Ono se sice moje jméno dost řeší v souvislosti se jménem mamky a spousta lidí si spojí, že jsem finančně zajištěná, bohužel tomu tak ale není. Moje sezona není vůbec levná záležitost, peníze se shánějí čím dál hůře a momentálně nemohu odjet na ledovec, jelikož na to rozpočet nemám. Čekám, hledám, není to nic příjemného.“
Ptám se z toho důvodu, že jste třeba na poslední závod do Andorry získávala peníze z dražby kombinézy.
„Velmi mi to pomohlo. Konec sezony je finančně ještě těsnější, proto ten výtěžek z aukce šel na závod v Andoře. Nakonec byla vydražena nad mé očekávání, takže byly peníze použity na letenku a část pobytu, ale... No, není ta situace vůbec jednoduchá.“
Vy jste se objevila v únoru již na druhé olympiádě. Kterou z těch dvou jste si více užila?
„Pro mě byl Vancouver první olympiádou a já se ocitla na místě, které si každý sportovec v dětství vysnil. Byla jsem vyjukaná a nevěděla jsem, co od toho čekat. Naopak v Soči jsem byla paradoxně klidná a celé hry jsem si skvěle užila. Za mě říkám Soči!“
Do Soči jste odjížděla s tím, že chcete být ve sjezdu do patnáctého místa a do dvou sekund za vítězkou. Přestože pozicí to nevyšlo, s časem musela být spokojenost.
„Přesně tak. (směje se) Třeba v tom sjezdu jsem skončila ze všech svých disciplín nejhůře (21. místo - pozn. autora), ale já jsem se svou jízdou a celkově s tím závodem byla moc spokojená. I s tím odstupem (1,90 sekundy - pozn. autora). Kdyby mi to někdo řekl před závodem, nevěřila bych tomu. Já jsem předvedla nejvíc, co jsem uměla, zajela jsem nejlepší jízdu ze všech mých jízd v Soči. S letošními olympijskými hrami jsem byla opravdu spokojená.“ (usmívá se)
Byly vaše výsledky na olympiádě nejcennějším úspěchem v kariéře?
„Asi ano. Letos se mi povedlo ve Světovém poháru třikrát v sezoně bodovat, což byl takový můj gól. Podařilo se mi v závodech Evropského poháru být na stupních vítězů, plus k tomu ty výsledky na olympiádě. Já hodnotím uplynulou sezonu velmi pozitivně, splnila jsem si cíle, které jsem si dala. Teď je potřeba znovu udělat krok dopředu a dát si cíle o něco výš.“
Co vám říkala máma krátce po závodech?
„Mamka tam na první tři dny byla, viděla mě jen v prvním závodě. Říkala, že po technické stránce jdou vidět změny, ještě se však prý opravdu mám co učit. Takže samozřejmě tam byly rady, výtky, ale její hodnocení bylo docela pozitivní.“
Musí být i příjemné poslouchat, že jste nejlépe umístěnou sjezdařkou na olympiádě po třiceti letech od zisku její medaile v Sarajevu...
„Dost často se mě na to lidé ptají, protože byla všestranná závodnice, když začínala jako slalomářka, ale medaili má ze sjezdu. Než jsem odlétala na olympiádu, tak mi babička říkala, že je výročí třiceti let, co měla mamka medaili. A já jsem si to vůbec neuvědomila. Byl to zajímavý zážitek, ještě umocněný tím, že tam mamka přijela na první tři dny a mohly jsme si to společně užít.“
Navštívila jste i jiná sportoviště v Soči?
„Měla jsem to štěstí, že jsem tam byla nějakých čtrnáct dní a z toho jsem měla třeba i pár dní volno, proto jsem se zajela podívat přímo do Soči. Byla jsem se podívat dvakrát na hokeji, viděla jsem i naše výborné biatlonisty a Evču Samkovou. Měla jsem možnost podívat se na pár sportů, ale nestihla jsem třeba skokany, sáňkaře a bobisty, které jsem chtěla stihnout. Oni ten program měli večer, jenže já měla už další den znovu trénink nebo závod a to nešlo nějak zkombinovat. V Českém domě ale neustále běžela televize, takže jsme s těmi sporty byli pořád v kontaktu.“
Nepochybuji o tom, že jste si prohlédla i město a okolí jako takové.
„Prošli jsme se i mimo vesnici. Bylo zajímavé vidět krajinu a všechno kolem.“ (usmívá se)
Na své závody se nepřipravujete s českým týmem, nýbrž s italským. Proč tomu tak je?
„Protože jsem u nás zatím jediná, která jezdí rychlostní disciplíny. A k tomu je potřeba mít kolem sebe tým minimálně pěti lidí. To nejde, že postavíte trať a máte trenéra, jenž vás pozoruje někde uprostřed nebo na konci tratě. Tady je opravdu potřeba, aby na té trati byli tři, čtyři trenéři a kontrolovali, jestli není někde nějaký problém. V této disciplíně je opravdu potřeba mít velký tým.“
Usuzuji tedy, že spolupráce vám vyhovuje.
„Nadmíru. Dokonce tak, že s nimi začínám spolupracovat velmi úzce a měla bych mít i italského trenéra.“
Já o vás vím, že máte i zajímavé koníčky. Je pravda, že ráda podnikáte túry?
„Je to tak. Teď jsem se právě před pár dny vrátila ze Španělska. Šla jsem poutní cestu z města León do města Santiago de Compostela, ušla jsem při ní asi 304 kilometry. Mezi mé koníčky patří také jóga a meditace, ale dá se říct, že vlastně každý sport. Tato poutní cesta pro mě byla pojatá ve stylu duchovního rozvoje, když to tak nazvu. Byl to ohromný zážitek a všem to vřele doporučuji.“
Kam byste se v tomto ohledu chtěla nejvíce podívat?
„Můj sen je jednou v životě navštívit Himaláje a Nepál. Tam bych to rozhodně ráda viděla.“ (usmívá se)
Mluvila jste o posouvání svých cílů. Už máte ty pro příští sezonu?
„Příští rok je mistrovství světa v americkém Beaver Creeku. Kdyby se mi tam podařilo být do patnáctého místa, tak bych byla hodně spokojená. A také bych nadále ráda bodovala ve Světovém poháru.“
Nejlepší úspěchy v sezóně 2013/14
Foto: Martina Matoušková, Michal Peroutka a archiv Kláry Křížové
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
