Redaktor Jihočeské televize Martin Štěpánek říká, že kromě novináře by byl nejraději dobrodruhem. A sám se na televizi prakticky nedívá. Jaká je redaktorská práce za kulisami? A má při tak náročném zaměstnání čas na sebe i rodinu? Nejen o tom si s ním povídala Budějcká Drbna.
Martine, jste redaktorem Jihočeské televize. Máte sám doma televizi?
„Televizi doma máme. Nedíváme se na ni však hodiny denně. Pořady, filmy nebo seriály si vybíráme a některé nahráváme.“
A má vaše dcera v pokoji vlastní televizi?
„Nemá. Myslím si, že je to lepší. Dcera má spoustu koníčků a učení, což je důležitější než sledování TV. Myslím, že jí televize v pokoji nechybí.“
Jaký jste tatínek?
„Snažím se dceři nic nezakazovat. Jen jí řeknu svůj názor. Nechci ji ale do ničeho nutit. Sama si našla svou cestu k hudbě, zpěvu a tanci. Necháváme jí s manželkou volnost, podporujeme ji a zatím nás nezklamala. Máme skvělou dceru, která je talentovaná, rozumná a zodpovědná.“
Čím byste chtěl být, kdybyste nebyl televizním redaktorem?
„Chtěl bych být cestovatelem, dobrodruhem a fotografem. Možná i sportovcem. Bavilo by mě poznávat přírodu, třeba divočinu na Aljašce nebo lézt po horách. Natáčet o tom dokumenty. Jenže tím bych se asi neuživil. Chtěl bych poznávat nové země a lidi. Ale to se mi částečně splnilo, takže jsem spokojený. Moje práce mě baví, každý takové štěstí nemá.“
Umíte si také najít čas pro sebe?
„Většinu volna trávím s rodinou. Rád vyrážím do přírody, hlavně na Šumavu a Lipno. Líbí se mi jihočeské památky. Rád poslouchám hudbu, sleduji filmy, zajímám se o sport. Držím pěsti jihočeským klubům. V Budějcích jsem doma a rozhodně bych neměnil.“
Jak dlouho pracujete jako redaktor?
„Dělám to prakticky už dvacet let. Začínal jsem v rádiu 21, protože mě bavila muzika. Po dvou letech jsem šel dělat sport pro ATV, což bylo regionální zpravodajství pro TV Nova.“
Dlouhých dvacet let?
„Dlouhých, zažili jsme toho hodně, ale vypadá to, že to uteklo rychle.“
Jak se práce redaktora za tu dobu změnila?
„Změnila se diametrálně. Zpočátku bylo vše v klidu, na vše byla spousta času. Člověk neměl problém přesvědčit lidi na ulici, aby mu něco řekli. Dnes je to podstatně složitější. Každý nás odbude, nikdo nemá čas, všichni spěchají. Na druhou stranu se nám dnes daleko snáz získávají pro vysílání zajímaví lidé a zajímavé osobnosti. Rozdíl je i v pracovním nasazení. Dřív si musel člověk všechno osobně zjistit a vytelefonovat, což mělo také své výhody, člověk byl ve větším kontaktu s lidmi. Dnes už naše práce není tak osobní. Proto pracuji daleko radši v terénu než u počítače.“
Je příběhů, dramat a událostí kolem vás víc než dřív?
„Ano. Díky internetu se člověk dozví o podstatně více událostech. Dokonce ani nemáme dost času, abychom všechno natočili, trend je být stručnější - ne nutně povrchnější - ale zkratkovitější, natočit a jet dál.“
Na jaké oblasti se převážně zaměřujete?
„U mě dominuje doprava, ovšem jako strukturální problematika, nikoliv nehody, ty my neděláme, protože jsme seriózní zpravodajství. Dále témata ze zdravotnictví, problémy lidí, kde publicita může pomáhat, a jihočeský sport.“
Do jaké míry aktuální problémy, doprava i jiné dění předpokládají, že se musíte orientovat i v politice?
„Jsme v úzkém kontaktu s lokálními politiky, dozvídáme se od nich i o jiných problémech. Ale snažíme se na události dívat pohledem občana a obyvatele, kterého ty problémy trápí.“
Jsou už vyšší úředníci a místní politici vzdělanější v komunikačních dovednostech a rétorice než bývali dřív?
„Úředníci nejsou v komunikaci vzdělanější. Ale jsou sdílnější a bývají dobře informovaní, protože se řadou problémů přímo zabývají. Politici to pak často jen nějak prezentují a to už celkem umí. Ale neplatí to o všech. Někdy se nepotřebují před novináři přetvařovat a jejich projev je smysluplný a výstižný. Často ale také ze sebe dělají něco, co nejsou, a pak to před kamerou dopadá špatně, jejich odpovědi bývají dlouhé a nesrozumitelné.“
S jakými lidmi se vám ve Studiu Z nejlépe povídá?
„Redaktor musí být perfektně připravený, o tom není pochyb. Podle mě se ale nemá té přípravy bez rozmyslu držet. Nesmí ztrácet pohled běžného diváka a jeho zájem. A tak by neměl zacházet do zbytečných podrobností nebo odborností.
Jako třeba nedávno, měli jsme tu hosta, který procestoval pobřeží Pacifiku na Aljašce v nafukovacím člunu a měl s sebou šestiletou dceru. Tedy kdo se o něj bojí? Jak to snáší manželka? Co jim to vlastně dá? Poznávání světa, emoce, prožitky - to je to, co mě zajímá, co se krásně poslouchá deset i dvacet minut, když je to dobře podané.
Ovšem když host neumí poutavě vyprávět, pak může mít sebezajímavější zážitky, ale pro diváka nemá takový rozhovor žádný význam. Redaktor musí hosta k jeho vyprávění dovést tak, aby vyniklo.“
Býváte ještě i vy sám před kamerou nervózní?
„Nejhorší na rozhovoru je úvod a závěr - tedy zdánlivě to nejjednodušší. Velmi také záleží na tom, jak se nastartuje rozhovor, jak si redaktor a host sednou. Když přijde pokyn, tak se často ani nechce končit.“
Neplatí tedy, že čím zářivější hvězda přijde do Studia Z, tím nervóznější je moderátor?
„Neplatí. Já si rád povídám a mám delší rozhovory rád. Díky nim ty zajímavé osobnosti lépe poznám. To v krátké reportáži, kde máme jen několik sekund a dvě tři otázky na stručné vyjádření, není možné.“
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
