Matěj Smrž: Byl rychlý, zápěstí ale protestovalo

Rodina Smržových je se závody silničních motocyklů spjata už spoustu let. Otec Martin nechal své dva syny Jakuba a Matěje, kteří jsou na první pohled k nerozeznání (přitom ten druhý je o rok a tři čtvrtě mladší), přičichnout k vůni benzinu v roce 1995, kdy kluci v závodech minibiků debutovali.

Od té doby však uplynuly skoro dvě desetiletí a oba mají za sebou bohatou kariéru. Budějcká Drbna na podzim vyrazila za mladším z nich Matějem Smržem (29), aby si s ním povídala nejen o té letošní sezoně v německém šampionátu superbiků, kterou kvůli problémům se zápěstím nedokončil.

Matěji, vy jste se letos už čtvrtým rokem soustředil na německé národní mistrovství superbiků, takzvané IDM. Můžete všem, kteří nemají o závodech motorek až takový přehled a znají z televize především MotoGP, jednoduše vysvětlit, jakou prestiž tento šampionát má?

„MotoGP je sice po marketingové stránce jednička, nesouhlasím ale s tím, že je to jednička ze sportovního hlediska. Jelikož se v současnosti už všechno ubírá ke čtyřtaktům, původní objemové kubatury do 125, 250 a 500 cm³ ve Velkých cenách nahradily kategorie Moto2, Moto3 a MotoGP. Konkurencí těchto podniků bylo až do letošní sezony mistrovství světa Superbiků. Jelikož tyto šampionáty nově mají stejného promotéra, a to španělskou společnost Dorna, kalendáře budou připraveny tak, aby si obě mistrovství nekonkurovala. Ještě vloni se totiž stávalo, že Superbiky na některých tratích jezdily rychleji než MotoGP, ty slavné motorky z televize vynášené do nebe. To se ale bohužel běžný fanoušek neměl šanci dozvědět.

Stejně jako třeba ve fotbale, i tady jsou o úroveň níž jednotlivé národní šampionáty, z nichž některé jsou považovány za ty nejlepší. Já osobně beru za absolutní vrchol britské mistrovství, které jezdí můj brácha Kuba, na vysoké úrovni je také italský a španělský mistrák. Itálie ale podle mého názoru malinko upadá, zato Španělsko je motorkářská velmoc a tím je dána i kvalita. Stačí se podívat na zmíněné mistrovství světa silničních motocyklů. Prakticky polovina všech závodníků jsou Španělé. A někde mezi těmito šampionáty je právě mistrovství Německa.“

Jaký je v Německu o IDM zájem?

„Dříve to bylo jedno z nejprestižnějších národních mistrovství v Evropě, závody pravidelně vysílal i Eurosport. Potom ale následoval propad, protože došly peníze na televizi, která způsobuje ten největší fanatismus. Před časem šampionát koupil od německé federace nový majitel a samozřejmě to berou jako byznys. Nejpopulárnější v Německu je stále MS Superbiků, na naše závody pravidelně chodí minimálně patnáct tisíc diváků. Ale třeba na přírodním okruhu Schleizer Dreieck, kde má ten podnik obrovskou tradici sahající do roku 1923, se sejde třeba dvakrát tolik fanoušků.“

Předpokládám, že po jednom konečném desátém místě a dvou pátých v uplynulých sezonách byly letos vaše ambice o něco vyšší...

„Je až komické, že jsou vždycky strašně vysoké. Podle mého názoru to ale je v pořádku - jít do jakékoliv soutěže s tím, že mi stačí skončit druhý... neznám sportovce, který by takhle přemýšlel. A jestli takový existuje, tak klobouk dolů před ním, že umí být sám k sobě tak pokorný. Já když něco dělám, chci být nejlepší, i když ve skrytu duše vím, že na to třeba nemám. Mojí ambicí tedy bylo první místo, chtěl jsem vyhrát všechny závody. A nejspíš to tak má být, že mi pokaždé stálo něco v cestě. Buď se mi nedařilo, protože čím víc se člověk snaží, tím víc se trápí, anebo jsem měl problémy s technikou. Několikrát jsem ne vlastní vinou odstoupil z prvního místa, anebo jsem spadl. Nevím, jestli je to smůla, možná moje lemplovitost. Nikde ale není napsané, že se mi třeba už příští rok začne dařit víc podle mých představ.“

Nakonec jste letošní sezonu nedokončil a skončil až devátý. Co se stalo?

„Společně s Mírou Hýskem jsem se stejně jako dva roky předtím připravoval svědomitě, motorka fungovala dobře, jeden závod jsem vyhrál, třikrát dojel druhý. Bohužel se stále častěji hlásil o slovo dlouhodobý problém s pravým zápěstím. Když jsem měl v tabulce čtyři nuly za sebou, rozhodli jsme se tuhle sezonu vynechat, protože zázraky se nedějí a úspěch by se stejně nedostavil. Strategicky jsme se tedy začali soustředit na rok 2014 a tím prvním krokem bylo podstoupit zákrok, díky kterému bych měl ruku konečně v pořádku.“

Kdy mělo tohle zranění svůj prvopočátek?

„Někdy před deseti lety, kdy jsem si zápěstí dvakrát zlomil. Měl jsem strašně moc problémů, které se za ta léta zhoršovaly - rozvalenou vřetenní kost, otupené zápěstí, omezenou hybnost, prasklé dva vazy, těžkou artrózu a ucpané karpální tunely. Situace už byla taková, že po čtyřech kolech mi začaly znecitlivovat prsty a bolelo mě to. To, že jsem měl rychlost, je jedna věc, ale potřebuji být rychlý celý závod, ne se trápit. Musel jsem to začít řešit a na konci září mě v Německu na speciální klinice operovali. Jiná možnost nebyla, alternativní metody jsou dobré tak akorát na zalejvání kytiček, ne na ježdění na motorce.“ (směje se)

Vraťme se ještě zpátky na závodní tratě. Jste členem týmu Yamaha MGM Racing. Předpokládám, že je to soukromá stáj. Jak jste se k ní dostal?

„Ano, jedná se o čistě soukromý tým s podporou Yamahy Germany. Továrny svoje peníze do závodění dávat nechtějí, to je známá věc i z MotoGP a MS Superbiků. Stoprocentních továrních týmů, kde ty motorky připravují přímo ve fabrice, je minimum. Třeba Honda s Márquezem, Yamaha s Rossim nebo Aprilia v Superbicích, za kterou vloni jezdil Biaggi. Šéfem mého týmu, který je známý tím, že z něj vzešla spousta hvězd, je Michael Galinski - proto MGM. A právě on mě v roce 2011, kdy jsem byl po skončení projektu rakouské tovární stáje KTM bez angažmá, na základě mých výsledků oslovil. Smlouvu máme ještě na příští sezonu.“

Vrcholem letošního roku pro vás byla díky udělení divoké karty účast na závodě MS Superbiků na známém německém okruhu Nürburgring. V tomto šampionátu jste se objevil po pěti letech. Tehdy to ale moc slavné nebylo...

„Byl jsem mladý a nevyzrálý. Přišel jsem tehdy do nového týmu, kde jsem jen někoho nahradil, na závody jsem dorazil ve čtvrtek v noci, v pátek dostal jinou motorku, než na jakou jsem byl zvyklý, jelo se mi na ní špatně, ještě k tomu se začalo na vodě, v sobotu byla kvalifikace a v neděli závod. Neměl jsem fyzičku, nebyl jsem na tom dobře psychicky. Byl jsem rád, že jsem dokončil oba závody na jednadvacátém místě a nedostal ani jedno kolo. Za mnou do cíle dorazil vítěz Haga, to nebylo špatné.“ (směje se)

A jaké to bylo letos?

„Dojel jsem na bodech, takže perfektní. Po těch letech v IDM jsem si připadal vyzrálejší. Jezdí tam známá jména, exmistři světa, a ty když člověk poráží, získává sebevědomí. Dokonce i časy míváme hodně srovnatelné s MS Superbiků. Třeba v Assenu dokážu jet o dvě vteřiny na kolo pomaleji, což není nic. Letos jsem kromě toho jel v týmu, který znám. Sice na jiné motorce, ale mohl jsem si s ní na soukromém testování před závody sjet. Byl jsem vyplesknutý jenom z toho, že jsem měl jedinou yamahu v poli.“ (s úsměvem)

Alfou a omegou počínání snad každého sportovce, a toho pohybujícího se v motorsportu  především, jsou finance. Souhlasíte?

„Bohužel je to obrovský problém. Peníze motocyklový sport neskutečně ničí. Už jsem dávno nemusel závodit, kdybych neměl štěstí a nepostavil se tomu čelem. Naše rodina celou dobu táhne za jeden provaz a v jednu dobu jsme tím všichni doslova trpěli. Už nikdy to nehodlám absolvovat znovu, udělali jsme spoustu chyb. Tím samozřejmě nechci odrazovat rodiče začínajících jezdců, ale je třeba být hodně obezřetný a poslouchat lidi, kteří si tím prošli. Závodění na motorce může stát veliké peníze, když člověk neví, jak na to...“

Můžete uvést nějaký konkrétní příklad?

„Když jsem v roce 2009 jezdil mistrovství světa, tak i když to nebyl ten nejznámější a nejprestižnější šampionát, bylo strašně fajn kamkoliv přijít a říct, že jezdím svět. Na druhou stranu to ale bylo trápení celé naší rodiny, protože jsme si nemohli pomalu koupit ani rohlík. V té době se to ve mně zlomilo - už jsem nebyl to dítě, které z toho nemá rozum a říká, že se ho to netýká - a tátovi jsem oznámil, že se na to dál nemůžu koukat a okamžitě končím. Byl hodně překvapený.“

Vy jste to ale úplně nezabalil...

„Byla to náhoda. Oslovil mě italský mechanik, se kterým jsme se znali, jestli nechci jít do jejich týmu  Inghard Honda účastnícího se IDM. Mojí obrovskou výhodou bylo, že jsem hned první závod vyhrál. Do té doby se to v německém superbikovém šampionátu nikomu nepodařilo. Všem padla huba a udělal jsem si dobré jméno, lepší vstupenka prostě neexistuje! Tým mi nabídl dokončit sezonu a jezdit za ně i v té další, potom přišla nabídka z KTM a následně od Yamahy. Zezačátku jsem si na nějaké peníze nedělal nároky, protože mi to nepřišlo normální. Byl jsem zvyklý, že do toho jenom sypeme. Musím zaklepat, ale dneska je to, že s Kubou jezdíme na motorkách, obživa celé rodiny. S tím je spojena i spousta dalších věcí, jako třeba naše prodejna motorek a servis, máme plno partnerů, kteří to nadšení sdílí s námi.“

Co vlastně děláte v době, když zrovna nezávodíte?

„Věnuji se rodinné firmě, společně s tátou zajišťujeme pro tým, za který závodím, kompletní catering, makám společně s Mírou Hýskem na fyzičce a nově od letošního února jsme se spojili s Jihočeským autoklubem a otevřeli Smrž Academy. Každé úterý od šesti hodin, když ještě bylo solidní počasí, jsme učili jezdit malé děti na minibikách. Některé přitom neuměly ani na kole. O to všechno se stará hlavně táta, my s Kubou tam nemůžeme být kvůli našemu vytížení, i když bychom samozřejmě rádi, pokaždé. Na celém projektu se podílí také František Špale, ikona jihočeského motocyklového sportu. Ten stál u vzniku prvního místního autoklubu a před dvaceti lety jsme u něj začínali. Historie se opakuje a teď začínají další děti. Třeba se z nich jednou stanou hvězdy a budou se motorkami živit.“

To mě přivádí na poslední otázku. Znáte nějakého vašeho nástupce z jihu Čech, který by mohl o sobě dát v dalších letech vědět? Jaká je podle vás budoucnost motocyklového sportu?

„Tu neumím odhadnout, ale už snad mám věk a zkušenosti na to, abych mohl říct, že budoucnost není dobrá. Základny dětí tady prostě nejsou. Stojí to hlavně na penězích, čehož se rodiče objektivně bojí. Po celé republice je spousta mladých kluků, kteří to zatím nevědomky dělají hodně dobře. Záměrně je nechci jmenovat, ale sleduji několik z nich. Jezdí u nás, ve Španělsku nebo Německu a ten talent mají. Co se týká Jihočeského kraje, tady ukáže čas. Věřím, že díky naší akademii, kam opravdu může přijít kdokoliv a ‚zadarmo‘ si minibike vyzkoušet, se to postupně změní. Akademie přitom nezahrnuje jenom jízdu na motorce. Kromě teoretické části výuky jsme pořádali i třídenní letní tábor, kde děti skákaly, běhaly, dělaly kotouly nebo opékaly buřty.“

Bez fyzičky na motorku nelez

Motocyklový závodník je vrcholový sportovec jako každý jiný. Aby dokázal precizně ovládat svůj stroj a zajíždět kvalitní časy, jeho fyzička musí být na špičkové úrovni. O kondici Matěje Smrže se stará už třetím rokem Miroslav Hýsek, známý nejen na jihu Čech především jako šéftrenér úspěšného oddílu TJ Karate České Budějovice.

Běžná příprava na soutěžní sezonu trvá celkem pět měsíců. Vzhledem k operaci, kterou Matěj letos na podzim podstoupil, začala ta letošní o pár týdnů později. „Do konce roku musíme nabrat nějaký objem svalové hmoty a fyzické kondice, abychom po Novém roce měli na čem stavět. Mates musí pořád dokola běhat a nazvedat maximální počty opakování s činkami, od ledna se zaměřujeme na vytrvalost,“ popisuje Miroslav Hýsek základní program přípravy.

Kromě posilování tak Matěje Smrže čeká atletika, gymnastika, kruhové tréninky či cvičení na bossu. „Jelikož už mám z jednotlivých závodních okruhů zápisky, nově budeme trénovat přesně na danou trať, tedy jaké časové intervaly a zátěž zvolit. Zaměřujeme se především na svalové partie, kterými jsou tricepsy, zádové svaly, předloktí a přitahovače nohou,“ vyjmenoval Hýsek nejzatíženější partie motocyklového závodníka.

Měsíc před začátkem sezony, to znamená v průběhu dubna, už začíná regenerace, rehabilitace, protahování a udržování se v kondici. „Během sezony pak cvičíme každý den, někdy i dvoufázově. Třeba na mistrovství světa Superbiků chodil Matěj ráno posilovat a odpoledne plavat nebo na kolo. Většinou se odjíždí na závody ve čtvrtek, takže do středy pracujeme na fyzičce,“ uzavřel Smržův osobní trenér.