Péče o hlas Dana Bárty: „Nesmím chlastat!“ směje se

Budějcká Drbna, jakožto jeho velká fanynka, si na Dana Bártu chvíli počkala a položila mu pár otázek.

Jak probíhala spolupráce s ostatními hudebníky na novém CD? Tvořily se nejdříve texty, nebo hudba?

„V zásadě je to nejrůznější možné. Některé věci jsou napsané celé a pak se otextují, někdy je jen text a ten se zhudební, anebo je pouze půl textu a půl muziky a ty se navzájem přizpůsobují jeden druhému. Někdy nejdřív složím písničku a pak se poupraví text podle hudby. Všechny varianty jsou možné.“

Dochází třeba k nějakým úpravám či improvizacím přímo na koncertě?

„Sem tam, ale ono to úplně nejde, protože naše hudba je postavená tak, že zvuky na sobě navzájem závisí, a to má cenu právě tehdy, když je to hrané tak, jak je to napsané. Samozřejmě, když si je někde někdo jistý a má tu možnost vybočit z té rutiny, tak to udělá, ale v podstatě to nejde, protože by to bylo páté přes deváté. Tahle hudba je sama o sobě složitá a nástroje si musejí navzájem uhýbat, což u improvizované hudby není úplně tak lehké. Pak se to leckde zbytečně sráží.“

Váš zpěv je velice náročný. Připravujete se nějak před koncertem?

„Normálně se rozezpívám, ale když hrajeme každý den, tak jsem v podstatě rozezpívaný pořád.“ (směje se)

Musíte se nějak starat o svůj hlas?

„Nesmím chlastat.“ (směje se)

Dá se to?

„Dá se to krásně. Nesmím pít a musím hodně spát, to v podstatě stačí.“

Zpíváte jak v češtině, tak i v angličtině. Co vás baví víc?

„V češtině jsou texty publiku srozumitelnější, ale v našem jazyce si toho člověk tolik nedovolí. Navíc čeština se nedá kroutit tak jako angličtina. Takže pro mě je anglický jazyk odpočinkový, ale i tam jsou některé věci dané a musím ta pravidla dodržovat. Obecně vzato, anglická fonetická abeceda je pružnější co se týká dosahů a zvuků. Je tam hodně znělých hlásek, takže hlas zní o moc lépe. Na druhou stranu čeština je můj rodný jazyk a dokážu ji tak lépe přednášet. Jsem v ní přesnější a přesvědčivější, protože vím, co dělám. Úplně, úplně.“

Jak hodnotíte vaši novou desku oproti Entropicture?

„Entropicture je album staré deset let, takže je tam veliký rozdíl, když si vezmu, že hraji už pětadvacet let. Maratonika je pestřejší, v jistém smyslu experimentálnější a do jisté míry působí nedodělaně. Také je tu jiný kytarista a nemáme pianistu, to je velký rozdíl.“

Jak se vám v Café klubu Slavie hrálo?

„Docela to šlo, ale není to úplně sál, který by měl ty správné akustické parametry. Nebylo to o tom, že by si to člověk, co se týká zvuku, užil. Tady se do toho muselo víc fláknout, protože je to dost hlučný klub, což je problém hlavně toho prostoru. Je nízký, hodně dlouhý, úzký a ještě vykachlíkovaný. Dole je dlažba a na stropě zeď. Člověk se tu víc nadře, aby se s tím zvukem sálu nějak popasoval.“

Neštvali vás lidi tím, jak někdy hlučeli?

„Tak to ke klubu patří. Není to kinosál, tady nejsou lidi jako pěny.“

To ano, ale v určitých chvílích mi to přišlo až moc neohleduplné. Hlavně, když hrál Robert sólo na kontrabas, nebylo ho vzadu téměř slyšet.

„Myslím, že našinec má hrát tak, aby přizpůsobil stav svého vozu stavu vozovky.“

Foto: Ondřej Brynych