Psychiatr není všemocný, do duše člověka nevidí

Otázka na úvod, jak se vlastně stane člověk psychiatrem?

„Psychiatrie byla samozřejmě jedním z oborů, který mě zajímal o trochu víc než ostatní, ale abych řekl pravdu, o tom, že ze mě bude psychiatr, jsem nikdy nepřemýšlel. Spíše to byla souhra náhod.“

Jak se na vaši profesi tváří u vás doma?

„Manželka mi pořád říká, že až na mě uvidí nějaké změny, tak že mě bude včas varovat, abych tuhle práci ukončil.“ (směje se)

Jestliže se nyní zpětně ohlédneme za jedním z největších masakrů na amerických školách v dějinách USA, kde v prosinci dvacetiletý mladík postřílel na základní škole 27 lidí včetně dvou desítek malých dětí, jak na vás, jako na profesionála, tato tragédie zapůsobila?

„Každá smrt je bez diskuse pohromou, a pokud jde o děti, tak je tragédie o to větší. Zde se podle všeho jednalo o člověka, který trpěl formou autizmu nebo Aspergerovým syndromem. Jedná se o duševní choroby, které mohou člověka částečně vyčlenit ze společnosti. Jedinec se chová jinak, než je od něj očekáváno, má problémy s vrstevníky, s navazováním kontaktu... To je celá řada problémů, se kterými se nemocný musí nějak vypořádat.“

Mohla tedy za tragédií stát duševní porucha člověka?

„Domnívám se, že tomu tak není. Duševní porucha sama o sobě vyšší agresivitu nepředjímá a statistiky opakovaně ukazují, že mezi duševně nemocnými není více násilných trestných činů, než je v běžné populaci. Zde vidím rozdíl v tom, že toto téma je poměrně mediálně poutavé, protože když uvidíte nadpis ´schizofrenik zabil´, tak to určitě noviny prodají spíš, než když uvidíte titulek, že ´normální člověk´ zabil.“

Dá se podle vás takovýmto katastrofám předcházet?

„Velmi těžko, neboť u člověka nemůžeme předpovědět, jak zareaguje v určité zátěžové situaci. Ve společnosti se traduje, že pokud by duševně nemocný člověk k psychiatrovi chodil, že by lékař takovým hrůzným činům zabránil. Myslím si, že nezabránil. Vezměte si toho šíleného střelce z coloradského kina, ten byl v kontaktu s psychiatrem, přesto ten čin udělal. Psychiatr není všemocný, do duše člověka nevidí, nemá na to rentgen ani žádnou skleněnou kouli, která by mu řekla, jak se pacient zachová.“

Nedopomáhá společnost těmto strašlivým situacím tak trochu sama? Například možností legálně držet zbraň, častým násilím v televizi či agresivními počítačovými hrami?

„Neexistuje žádná studie, která by prokázala přímou úměrnost mezi hraním agresivních počítačových her či sledováním agrese v médiích a nárůstem počtu agresivních činů. Není pravdou, že člověk, který bude sedět za počítačem a hrát agresivní hru, pak vyjde ven a postřílí lidi.“

A co ta možnost legálně držet zbraň?

„Dostupnost zbraní je otázka, která se hodně diskutuje, ale statistiky zase ukazují, že to podstatnou roli nehraje. Dokonce někdo spočítal, že na počtu zemřelých takovými masakry vede nad Amerikou Evropa, i díky norskému střelci Brejvikovi, který postřílel větší množství lidí, a to na našem kontinentě nemáme zbraně tak snadno dostupné. Například ve Švýcarsku má každý mužský člen rodiny doma střelnou zbraň a nikdy jsme neslyšeli, že by se v této zemi něco takové událo.“

Takže dostupnost zbraní podle vás s tím až tak nesouvisí?

„Je to hodně sporné. Já si myslím, že pokud člověk tohle udělat chce, tak si zbraň opatří vždycky. Ať už jsou zbraně držené legálně nebo nelegálně.“

Domníváte se, že je něco takového možné i u nás?

„Může se to klidně stát, ostatně nějaké náznaky už tady byly. Objevily se případy, kdy člověk škole vyhrožoval, že někoho postřílí a byla napadená i učitelka a ředitel. Takže to násilí je možné i v našich sférách.“

Jak se pak pracuje s lidmi, které taková tragédie postihne?

„Zacelit ránu po ztrátě dítěte je u rodičů velmi náročné. U většiny lidí, pokud prožijí nějaký takový výrazný stresový moment, se rozvine takzvaná posttraumatická stresová porucha, což je onemocnění, ve kterém se člověku vrací to, co prožil. Takový jedinec je stísněný, úzkostlivý, vyhýbá se situacím, které by mu mohly připomínat právě tu situaci, která člověka tak sužuje. S touto poruchou se dá pracovat, je to ale běh na dlouhou trať, není to otázka několika týdnů či měsíců. Nicméně konkrétně tady v tom případě by si to lidé neměli nechávat pro sebe. Měla by to být věc, která by měla být ventilována a řešena s odborníky.“

A jak je to s dětmi, jak ty se vyrovnávají s takovou traumatizující událostí?

„Malé děti se teoreticky z těchto tragédií dostávají snáz. Nemělo by se to však přejít mávnutím ruky s tím, že dítě na to zapomene. To určitě ne. Je poměrně zrádné, že příznaky deprese u dětí jsou naprosto odlišné než u dospělého. Dítě více zlobí, kdežto dospělý je takový utlumenější. Každopádně by se o tom mělo s dětmi mluvit.“

Často jezdíte na semináře za moře. Jaký účel mívají tyto pracovní cesty?

„Do Ameriky jezdím většinou jako pasivní účastník některých konferencí. Aktivní účast zde nemívám, spíše to je o kontaktu s odborníky ze zahraničí a o poznání, jak se psychiatrie dělá za tou velkou louží. Rád bych k tomu ale podotkl jednu zajímavost - každý takový kongres je v USA doprovázen obrovskou manifestací, kde jsou všude kolem plakáty ve stylu ´schovejte si děti, přijeli psychiatři´ nebo ´psychiatři ničí vaše děti´. Přístup ve Spojených státech je tedy na jednu stranu přímo až odrazující od léčby psychiatry, která by u některých dětí mohla být prospěšná.“

Přednášel jste vy někdy na některé z konferencí?

„Aktivně jsem se podílel třeba na kongresu v Hongkongu, kde jsme prezentovali výsledky práce, na které jsme pracovali společně s brněnskou klinikou.“

Prozradil byste něco bližšího o této práci?

„Porovnávali jsme dvě terapeutické metody na léčbu deprese, jak obě na člověka působí a jak ovlivňují kvalitu života pacientů. Jednalo se o elektrokompulzivní terapii, dříve označovanou jako elektrošoky, která má nežádoucí účinky třeba v podobě poruch paměti. Tato metoda byla konfrontována  s takzvanou repetitivní transkraniální magnetickou stimulací, což je podobná metoda, která je ale založena na principu stimulace pomocí silného magnetického pole, které potom nevyvolává takové nežádoucí účinky.“