Smrt za lásku k německé dívce
Naši čtenáři si jistě vzpomenou na příběh francouzských zajatců v Levínském mlýně. Jeden z nich zde nalezl svou budoucí manželku. Dnešní příběh je na první pohled podobný, ale přesto daleko tragičtější.
Během druhé světové války se na našem území ocitly tisíce válečných zajatců, kteří byli nacisty nasazováni na nejrůznější práce. Soustředěni byli především v německy mluvícím pohraničí, odtrženém v roce 1938 od Československa. Tak počet 69 500 zajatců uváděných pro léta 1943 - 1944 ve zprávě SD připadá prakticky jen na sudetské území. Nacisté předpokládali, že německé obyvatelstvo nebude nepřátelské zajatce nijak podporovat, nebo jim dokonce pomáhat při útěku, k čemuž by jistě docházelo v českém prostředí. Přesto i v německém pohraničí docházelo k určitým stykům s některými místními Němci, jak dokládá případ z okolí Horní Pěny na Jindřichohradecku.
Kronika Horní Pěny zaznamenala zajímavý a tragický příběh milostného vztahu polského zajatce a německé dívky. Kronikář a místní učitel Jaroslav Vacek začal psát svou kroniku až v roce 1958 a válečné období tak zapsal zpětně a sám přitom nebyl v době války v obci přítomen. Využil dochovaných německých dokumentů na místním úřadě a několika pamětníků ze smíšených rodin, nebo německých antifašistů, kteří v obci a okolí zůstali po odsunu. Bohužel tak už nemohl zaznamenat více podrobností, dokonce ani jména hlavních aktérů.
Nechme mluvit jeho zápis: „V Dolní Pěně byl tábor válečných zajatců, kde žilo asi 20 Francouzů. Asi 15 Italů bylo ubytováno na Hejlíčku (Řasy) a 12 Poláků (11 mužů a 1 žena) žilo roztroušeně u jednotlivých německých rodin. Nejlépe se Němci chovali k Francouzům, hůře k Italům a nejtěžší život měli Poláci, kterými Němci opovrhovali. Důkazem zrůdné rasové nenávisti je událost, ilustrující zvěrstva, jichž se nacisté na ovládaných národech dopouštěli. V roce 1942 nebo 1943 měl jeden z Poláků, pracující v zemědělství, poměr s jednou Němkou z Kačleh a měl s ní dítě. Když vše vyšlo na veřejnost, fašisté, zaslepení rasovou nenávistí, sehnali dohromady všechny Poláky z obce i z okolí a na hrázi zdejšího rybníka museli sami Poláci svého druha pověsit. Němku vodili s ostříhanou hlavou a s potupným nápisem po Nové Bystřici.“
I když to z Vackova zápisu, ani dalších materiálů, úplně jasně nevyplývá, místem popravy polského zajatce se pravděpodobně stala hráz Pěnenského rybníka. Podle badatele Jana Muka, který v roce 1960 zpracovával období druhé světové války na Jindřichohradecku, došlo k velmi podobnému případu i v Otíně u Jindřichova Hradce, kde polský zajatec měl dítě s německým děvčetem z Blažejova. Polák byl opět za účasti všech polských zajatců z okolí popraven. Německá dívka byla pro „poskvrnění rasy“ uvržena do žaláře a dítě zemřelo.
Polští zajatci nasazení na zemědělské práce v německých obcích na Jindřichohradecku a Novobystřicku nenavazovali s místním obyvatelstvem jen styky milostné. Zmiňme případ polského zajatce Jana Rokosze, který 24. srpna 1944 v Kunějově u Nové Bystřice spolu s německým antifašistou Franzem Pannym zachránili sestřeleného amerického letce před zlynčováním. Franzi Pannymu za to bylo po válce navráceno československé občanství a nemusel s rodinou do odsunu.
