LEGENDA MOTORU: První start v Motoru? Gól v Plzni po boku Jaroslava Pouzara, vzpomíná Roman Božek

Jako bývalého hráče Motoru se nemohu nezeptat na vaše hodnocení uplynulé sezony. Českobudějovický tým skončil po návratu do extraligy poslední se ziskem pouhých 33 bodů… Jak byste tuhle sezonu zhodnotil?
To je jednoduché hodnocení. Nebudeme si nic nalhávat… Byla to ostuda.

Většina expertů či bývalých hráčů svaluje vinu na skladbu kádru. Myslíte si, že tým neměl dostatek zkušeností s nejvyšší soutěží? A byla zpětně chyba nabídnout tuhle výzvu hráčům druholigové úrovně?
To určitě. Já osobně si myslím, že rozdíl mezi druhou ligou a extraligou je obrovský. Tým postrádal hráče s prvoligovými zkušenostmi, bylo v něm patnáct stejných hokejistů a maximálně pět dalších, kteří mohli hrát přesilovku. S tím se zkrátka hrát extraliga nedá.

Vzhledem k příštímu ročníku se spekuluje o příchodu několika jmen. Jedním z nich je jihočeský odchovanec Milan Gulaš. Myslíte si, že hvězda jeho formátu dokáže sama nakopnout Motor, nebo bude potřeba tým výrazně obměnit?
Sám Gulaš Motor nespasí, i když bude obrovsky důležitý. Vždyť dvakrát nebo třikrát v řadě ovládl bodování celý ligy, něco umět musí… Ale podle mě bude potřeba tak pět, šest podobných hráčů, nejlépe odchovanců, kteří mají ke klubu vztah. Však jich po republice a světě máme dost.

Pojďme k vaší kariéře. Začínal jste v Soběslavi, postupem času jste se dostal do Českých Budějovic. Jak vedla cesta chlapce z Přehořova až do kabiny motoráckého áčka?
V patnácti jsem přišel do Českých Budějovic do školy, dělal jsem zemědělku. Tak proto jsem šel do mladšího dorostu Motoru. Do staršího už jsem nedošel, protože sem dostal pozvánku do kabiny áčka, za které jsem začal vzápětí hrát.

Vzpomínáte si na svůj první start a první branku?
Stoprocentně. To není těžké. První zápas jsem odehrál v Plzni a hned vstřelil branku. Hrál jsem s Jardou Pouzarů…

Vaše premiérová sezona mezi muži začala senzačně. Motor si kráčel pro ligový titul, jenže v závěru soutěže klopýtal a kvůli prazvláštnímu systému bez remíz ho nakonec předstihli Vítkovice… Vzpomínáte i tak právě na tento ročník nejraději?
Já jsem odehrál snad jen osm nebo devět zápasů. Jak jsem byl mladý, tak jsem to tehdy tolik neprožíval, jako ostatní v kabině. Ale ti starší hráči to nesli těžce, hlavně protože jsme si to prohráli sami na Spartě. Tehdy jsme vedli snad o pět gólů a nakonec prohráli. No a Vítkovice si to už pohlídali.

Pak jste Budějovice opustil a nastoupil na vojenskou službu v Dukle Jihlava. Jak na tuhle etapu hokejového života vzpomínáte?
Ve velmi dobrém. Tehdy se totiž nedělalo nic jiného, než trénovalo a hrálo hokej. To bylo super. Člověk prostě vypnul, zapomněl na všechny starosti a věnoval se jen hokeji. Dokonce se nám podařilo vyhrát i titul.

Nevzpomenete si na nějakou vtipnou historku? Někde jsem se snad dočetl, že do civilu odcházel jako vojín, přestože jste měl dostat hodnost svobodníka…
No, po titulu nás měli povýšit na svobodníky. My jsme ale trošičku více slavili… (směje se) Oni nás načapali a nic nám nedali.

Pak jste se k Černé věži opět vrátil, a dokonce se dočkal debutu v národním týmu. Dokážete popsat, jaký byl váš první start v reprezentačním dresu?
To už si nevzpomínám. Ale zdá se mi, že to byl nějaký přátelský zápas se Švédy. To bylo v roce 1988 před Calgary, z Motoru nás tam bylo snad osm. Právě tenhle rok jsem byl nejblíž nominaci na šampionát, ale konkurence byla bohužel obrovská. Tehdy byly dva, tři dobrý slovenský kluby, plus ty naše… Alespoň, že se povedla ta stříbrná medaile z dvacítek.

Po dalším angažmá na jihu Čech jste měl zamířit do zámoří, ale kvůli režimu jste nemohl. Nakonec se vám to povedlo až v roce 1990, ale v Edmontonu Oilers jste se do kádru nedostal. Proč to v Kanadě nevyšlo?
To bylo blbě načasované, protože Edmonton zrovna vyhrál asi dvakrát za sebou Stanley Cup. Kádr měli hodně kvalitní, Jari Kurri, Esa Tikkanen, Gretzky zrovna odcházel do Los Angeles… Na farmu se mi už nechtělo, měl jsem nějaký věk, tak jsem se rozhodl jít raději do Evropy.

Nakonec jste tedy skončil ve Finsku, kde jste strávil ve třech různých klubech tři sezony. Jaký byl hokejový, ale i normální život v zemi tisíce jezer?
Tak ten hokejový je vesměs všude stejný. Ten normální… No v létě je tam furt světlo, v zimě zase tma. (směje se) A taky mínus dvacet stupňů. Ale zároveň krásná příroda, všude sníh, bílý snad sedm měsíců v kuse. Vzpomínám na ty časy moc rád. Byl jsem tehdy ještě plný elánu.

Kariéru jste nakonec zakončil v rakouském Feldkirchu, někde jste popisoval, že vedení klubu přivedlo Kanaďany a vy jste to zabalil… Bylo to ve správnou chvíli, nebo je něco, čeho ve své kariéře litujete?
My jsme postoupili do ligy, já byl nejlepší v bodování, tak jsem si říkal, že bych si ještě nejvyšší rakouskou ligu zahrál. Ale bohužel tam byli pobláznění z Kanaďanů, tak zvolili je… Vzhledem k tomu, že mi bylo 39, to asi bylo načasované dobře. Měl jsem velké bolesti kyčlí, už to bylo zkrátka na spadnutí.

Poslední otázka. Nemohu si ji odpustit. Na serveru hokej.cz se u vaší hráčské karty objevuje zajímavá přezdívka. Kdy se vám začalo říkat Blekoto a tušíte proč?
To už jsem říkal několikrát. (směje se) Franta Mrázků, náš masér v Motoru, se tehdy díval asi na pohádku o Rumburakovi, když jsem mu nesl brusle k nabroušení. On mi najednou řekl: To víš, že jo Blekoto, že ti to nabrousím. No a už se to chytlo. Od té doby se mi tak říkalo.