Pomník padlým vojákům v první světové válce patří mezi nejvýznamnější pomníky, které se dají nalézt na městském hřbitově u sv. Otýlie v Českých Budějovicích. Kdo je jeho autorem? A jaký byl jeho osud? To jsou otázky, na které vám dá na následujících řádcích odpověď Jan Ciglbauer ze spolku Historie severního Českobudějovicka.
„Pomník stojí v místě současné rozptylové loučky, ale původně se zde nacházelo vojenské oddělení hřbitova. Za první světové války fungovalo v Českých Budějovicích několik lazaretů, ve kterých zemřelo mnoho rakousko-uherských vojáků, i válečných zajatců na různá zranění a nemoci. Na vojenském oddělení městského hřbitova jich bylo celkem pohřbeno více než 1 100. Pohřbívalo se zde i nějakou dobu po válce a poslední voják tu spočinul v roce 1922,“ uvedl Jan Ciglbauer a dodal: „Náhrobky vojáků byly necitlivě odstraněny v 60. a 70. letech, plocha byla upravena na rozptylovou loučku, ale ostatky pohřbených tu samozřejmě zůstaly.“
O stavbě centrálního pomníku padlým vojákům se uvažovalo už v roce 1914. Dalších více než 20 let se ale nic nedělo. K uctění památky došlo až v roce 1938, kdy byl pomník nainstalován. Stalo se tak v září a zhruba o měsíc později mělo dojít ke slavnostnímu odhalení. „Vzhledem k probíhající mobilizaci a událostem v Mnichově, spojených s odstoupením pohraničních oblastí Německu, byla ale slavnost zrušena,“ podotkl Jan Ciglbauer.
Autorem pomníku, který tvoří několik hrubě opracovaných žulových bloků s letopočty 1914 -1918, jež jsou zakončeny plastikou ve tvaru vojenské helmy (symbol branné moci) s lipovými ratolestmi (symbol české státnosti), byl pětadvacetiletý budějcký kamenosochař Jaroslav Benda.
Ilegální činnost, zrada, poprava...
„Jaroslav se v letech 1929 - 1933 vyučil kamenosochařem v Praze u akademického sochaře Ducháčka a poté se usadil v Českých Budějovicích. Protože byl velmi talentovaný, dokázal se prosadit mezi místními kameníky a otevřel si dílnu nedaleko městského hřbitova. Dodnes na hřbitově najdeme řadu soukromých náhrobků s Bendovou značkou. Benda byl vášnivý tremp a začal se stýkat s jihočeskými komunisty. Začátkem října 1938, tedy v době, kdy byl instalován jeho pomník padlým, byl na několik dní zatčen policií za to, že před kasárnami na Pražské silnici rozdával letáky kritizující přijetí Mnichovského diktátu,“ řekl Jan Ciglbauer.
Nadějný kamenosochař ale u tiskovin nezůstal. Naopak, jeho činnost byla stále odvážnější. „Benda se nakonec zapojil do budování ilegální sítě jihočeských komunistů a shromažďování zbraní, které ukrýval přímo ve své dílně. Už na začátku německé okupace se stal členem krajského vedení strany. S ilegální činností mu pomáhala sestra Božena a také partnerka Marie Krausová, která byla rozvedená a vychovávala malého synka. Jaroslav s Boženou a Marií byli poprvé zatčeni gestapem v květnu 1940 kvůli udání z poslouchání cizího rozhlasu. Po několika měsících byli propuštěni, ale byli pod dozorem gestapa. V ilegální práci tak nešlo pokračovat. V únoru 1941 padlo v Praze gestapu do rukou prakticky celé ústřední vedení KSČ a začalo pronikat i do jejích krajských struktur. Tak se gestapáci také dověděli o skutečné roli Jaroslava Bendy. Ten byl ale včas varován a s Marií Krausovou uprchl. Ještě před tím stačil někam přemístit skladiště zbraní. Zbraně nikdy nenašlo gestapo, ani české poválečné vyšetřovací orgány. Je možné, že jsou dodnes ukryty na městském hřbitově, protože podle jedné teorie je Benda ukryl do některého starého opuštěného hrobu. Benda s Krausovou se nejdříve ukrývali v Praze a Sušici u příbuzných, ale přišla heydrichiáda a nebezpečno bylo i zde. Díky Bendovým bratránkům se mu podařilo i s Marií dostat do Mnichova, kde pak pod falešnými doklady pracovali jako údržbář a kuchařka.“
Tím však jejich příběh neskončil. Naopak nabral ještě dramatičtější obrátky. „Krausová musela v Čechách zanechat svého synka, o kterého se nyní starala její matka Marie Beránková v Kněžských Dvorech. A v této chvíli zasáhla zrada. Marie Krausová měla sestřenici Annu Midlilovou, za války provdanou Kutheilovou. Ta často docházela ke své tetě Marii Beránkové a jednoho dne si všimla, že Krausová poslala synkovi na přilepšenou z Mnichova zimní kabátek pod svým falešným jménem. Navíc si uvědomila, že popis jednoho z pachatelů atentátu na Heydricha, se dobře hodí na Bendu. Pojala přesvědčení, že právě Benda je atentátník a s vidinou astronomické částky, která byla za dopadení atentátníků nabízena, oznámila své poznatky gestapu. Gestapákům bylo hned jasné, že Benda nebude mít s atentátem nic společného, ale Benda pro ně znamenal také významný úlovek a hned si pro něj a Krausovou do Mnichova dojeli a rovnou zatkli všechny, kteří mohli Bendovi pomoci se do Mnichova dostat,“ popsal Jan Ciglbauer.
Benda s Krausovou dle jeho slov byli dopraveni do Budějc, kde se gestapáci pustili do krutých výslechů. Železnou tyčí měli Krausovi přerazit obě ruce. „A protože bylo právě v plném proudu stanné právo, hned druhý den 2. července 1942 byl Jaroslav Benda, Božena Bendová, Marie Krausová a dalších jejich 11 spolupracovníků a příbuzných popraveno zastřelením v Táboře. Naposledy se dostal Benda na městský hřbitov v Budějovicích, protože sem byla těla popravených svážena ke zpopelnění do zdejšího krematoria. Jejich popel pak skončil buď rozježděn na silnicích, nebo vysypán do jednoho rybníku na Třeboňsku. Anna Kutheilová za dopadení Bendy dostala odměnu 20.000 K a stala až do konce války placenou konfidentkou gestapa. Byla například posílána s fingovanými protiněmeckými letáky k různým vytypovaným lidem a udávala pak, kdo si leták ponechal, nebo kdo si ho alespoň přečetl a neoznámil to. Udržovala dokonce milostný poměr s dvěma gestapáky. Po válce vyšla její činnost najevo a 15. června 1945 byla zatčena. Až do poslední chvíle věřila, že se jí nemůže nic stát a že bude osvobozena. 4. září 1945 Mimořádný lidový soud České Budějovice odsoudil Kutheilovou k trestu smrti provazem. Popravena byla téhož dne na vězeňském dvoře,“ zakončil Jan Ciglbauer.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
