„Honili jsme po Sucháči lupiče, ale utekl nám...“

Mezitím se jí však ozval jeden ze svědků, který se společně se svými kamarády snažil dopadnout pachatele. Jak se celá událost stala jeho očima, to si můžete přečíst na následujících řádcích. Vyjádření našeho čtenáře přinášíme v původním znění.

„V pátek jsem na kole vyrazil do restaurace U Klimešů (roh ulic Třebízského a I. Olbrachta). Jel jsem ulicí Dobrovodská kolem tamního obchodu a potom zahnul do ulice I. Olbrachta. Bylo to mezi půl osmou a tři čtvrtě na osm. Po odbočení jsem si všiml dvou mladých kluků, kteří stáli u motorky - jelikož jsem sám motorkář, víc jsem si všímal toho stroje, byla to Yamaha YBR 125 v černé barvě.

V restauraci bylo velké horko, a tak jsme si s kamarády a provozovatelem dali židle na chodník a povídali si venku. Za chvíli jel směrem k nám na yamaze jeden z těch mladých kluků, byl dost nervózní, protože mu to na křižovatce před námi chcíplo a nedařilo se mu nastartovat. Druhou helmu měl přidělanou na sedačce. Nakonec motorku nastartoval a pomalu odjížděl dál ulicí I. Olbrachta směrem od Dobrovodské ulice.

Asi o tři minuty později tou samou ulicí běžel, nebo spíš sprintoval, ten druhý mladík směrem k nám, protože jsme seděli právě u té křižovatky. Když nás míjel, začal za ním někdo křičet, že je to zloděj a že přepadl ten obchod. Tak jsme se rozběhli za ním, ale jeden běžec měl 110 kilo, druhý na nohou žabky, které mu po chvilce uletěly... prostě mi došlo, že ho takhle nedostaneme. Běžel jsem tedy zpátky k restauraci pro kolo. Mimo jiné jsme nechali na ulici telefony, klíče, prostě všechno.

Dva kamarádi však za ním běželi dál. Provozovatel restaurace mezitím volal policii, na lince 158 mu to nikdo nebral, a tak zavolal městskou policii, kde to nahlásil. Když jsem se vrátil pro kolo, přiběhl i přepadený vietnamský prodavač a volal, že ten lupič má pistoli. Já vzal kolo a projížděl jsem různě bloky ulic okolo, protože jsem nevěděl, kam až se mohli dostat.

Běžel tedy ulicí I. Olbrachta, zahnul doprava do H. Malířové, pak do Macharovy doleva, na konci zase doleva do ulice E. Krásnohorské, kde už je jen taková štěrková cesta. Kamarád bez bot už tedy neměl šanci, do té doby se ho ale držel. Já jel za ním tou ulicí a viděl ho zahnout do spojovací uličky mezi E. Krásnohorské a Vrbenská vedle pekáren, kde se nám ztratil.

Šli jsme proto zpátky do restaurace, kam zároveň přijelo první policejní auto (zřejmě ze služebny v Suchém Vrbném). Policistům jsme předali podrobný popis a směr, kam nám utekl. Když odjeli, na místo přijelo další auto, tentokrát městské policie, takže jsme svou výpověď zopakovali.

Asi za hodinu se policie vrátila, že někoho má a že jedou pro psa. Chtěli podrobný popis, který od nás dostali. Dále jsme jim řekli, že měl komplice na motorce - dali jsme si to do souvislosti až v té chvíli. Pak zase odjeli, za půl hodiny se vrátili, chtěli od nás nacionále a prosili nás, ať nechodíme pryč, že za námi má ještě někdo přijet. Ale uplynula hodina a nikdo nás nekontaktoval.

Provozovatel vietnamského obchodu nám pak říkal, že ten lupič vběhl dovnitř, měl na hlavě kuklu, v ruce batoh a pistoli. Po prodavači prý hodil ten batoh a chtěl do něj peníze. Když se ale pro něj sehnul, vzal do ruky nějakou láhev a hodil ji po zloději. Ten se lekl a začal utíkat pryč.

Měl červené krátké kalhoty, černé triko naruby, které při běhu odhodil za plot, černé rukavice, měřil tak 160 až 165 centimetrů, podsadité postavy, krátké černé vlasy. Když běžel kolem nás, tak v ruce něco měl, ale jestli to byla pistole, to nevíme, byl to docela fofr. Jinak byl pěkně oblečený, žádná smažka. A motorkář? Jediné, čeho jsem si všiml, bylo to, že pod integrální helmou měl ještě brýle, jinak nic.

Prostě musíme začít trénovat běh...“