Dveře pokoje, které se už nikdy neotevřou...

Pokoj, ze kterého někdo jen tak odešel na trénink nebo do školy a zase se vrátí. Každou chvíli bude zpátky, každou chvíli se určitě otevřou dveře a...

... ne. Neotevřou se!

„Zůstalo tady všechno úplně stejně tak, jak to bylo, když odtud odešel v den, kdy se to stalo. Nejdřív jsem nemohla nic dělat, nic měnit, a pak už jsem nechtěla. Utírám tu prach, luxuju, zalévám kytky a vždycky večer si tady chvíli sednu a mám trochu pocit, že jsem s ním.“

Hlas, který to říká, se snaží nechvět, hlas se snaží o věcnost. Je to stejný hlas, který se krátce po zveřejnění článku Aby životní příběhy nekončily v černých pytlích na webu Budějcké Drbny ozval v telefonu a po krátkém úvodu řekl, že vlastně volá kvůli jedné větě, která v článku je a kterou říká mladý muž po úrazu na vozíku: „Jsem tady, aby, se to, co se mi stalo, nestávalo druhým“.

„Cítím to také tak... když už se stalo to nejhorší, co se stát mohlo, tak třeba, náš příběh také pomůže, aby se takové věci nestávaly... I když nám už nepomůže nic...“ řekne hlas, ve kterém zní pláč.

Hlas ženy, jejíž syn zemřel při autonehodě.

„Vlastně řeknu to samé, co říká paní v představení The Action, o kterém jste psali. Jmenuji se Jitka, jsem z Českých Budějovic, pracuji jako úřednice a mám… měla jsem dva syny. Michala, studuje vysokou školu, je mu 22 let. A syna Petra. Je mu 23 let a nikdy mu nebude víc. Zabil se při autonehodě. V říjnu to byly tři roky. Tři roky a pořád ten strašný den mám v sobě, jako by to bylo včera, každý detail, všechno.

Ten den pršelo, přišla jsem z práce, uklidila nákup, koupila jsem nám zákusky, hlavně větrníky, kluci je měli rádi, že si dáme po večeři. Žili jsme spolu jen my tři, manžel od nás odešel, když byli kluci malí a občas je vídal, ale ne moc často. Bála jsem se, jak kluci bez táty zvládnou pubertu, ale celkem to s nimi šlo, no, nějaké lumpárny byly, ale tak normálně. Hlavně Peťa pak usměrňoval Míšu, ten byl prudší. Peťa byl klidnější, ale měl takový bezvadný smysl pro humor, strašně jsme se nasmáli, občas jsme vyrazili na výlet nebo do kina, dělali si ze mě legraci, že jsou moji bodyguardi.

Peťa hodně sportoval, florbal, volejbal… ne, nehrál závodně, prostě si chodili s klukama zahrát, v létě jezdili na vodu. Uprosil mě a koupili jsme auto, něco jsem našetřila, něco nám přidali moji rodiče, Peťa měl z toho auta takovou radost... a jezdil dobře, o auto se staral, o to prokleté auto, ve kterém… ve kterém... ve kterém nám umřel.“

Slzy. Ruka, která se nejistě natahuje po sklenici s džusem. A hlas, který se snaží najít pevnost a rovnováhu.

„Promiňte. Snažím se v tom neutápět, už tři roky se snažím. I když ten den v sobě nedokážu přijmout nikdy. Prostě jsem tehdy seděla v obýváku, pila jsem čaj, něco jsem si četla. Míša byl někde venku, Peťa taky, pak přišel domů, jen jsme se pozdravili, on, že letí si zahrát, že se vrátí asi později, že zajdou ještě na pivo.

Vždycky to tak bylo, jezdil autem, šel do hospody, ale nepil, dal si colu. Ale stejně jsem mu pokaždé říkala, aby nepil a on se smál a říkal: ´Mamino, kdybys mi tohle neřekla, tak si budu myslet, že se s tebou něco děje“. Ještě jsem mu řekla, že jsem koupila zákusky a on nejdřív, že si dá jeden hned, ale pak si rozmyslel, že by se mu špatně hrálo. No a pak už jen z předsíně zavolal ´Čau večer!´ a bouchly dveře od bytu.

Všimla jsem si, že zapomněl na křesle mikinu, napadlo mě, že mu bude zima, vyběhla jsem za ním, ale na schodech už nebyl... Víte, na tohle pořád myslím. Že jsem ho nestihla, že jsem prošvihla poslední šanci ho vidět...

Pak přišel Míša, chvíli jsme povídali, pak jsme večeřeli, a že s těmi zákusky počkáme na Peťu. Míša ještě říkal, že snad brácha přijde brzy, že má už hroznou chuť na sladké. A ještě jsme se smáli, že kvůli našemu sportovci se budem cpát sladkým na noc.

Peťa vždycky chodil tak po desáté večer. Nějak jsem se zabrala do knížky a ani si nevšimla, že je už půl jedenácté, až když přišel Míša a nadával, kde se brácha courá. A v tu chvíli se ozval zvonek, říkám, to je trdlo, zapomněl klíče, jdu mu otevřít.

Za dveřmi byli dva policisté, ptali se mne na jméno a jestli mám syna Petra, 23 let a na značku auta... To už jsem nějak vytušila, věděla, začala jsem křičet, měl bouračku, že jo, kde, co se stalo, počkejte, vezmu si klíče, bundu, odvezete mě za ním, kam ho vezla záchranka, počkejte, už jdu. Začala jsem si oblékat bundu, rychle, klíče, kabelku, Míša přiběhl, co se děje a že jede také...

A ten policista, byl takový vysoký, to si pamatuji, se podíval na toho druhého a řekl nám, že ne, že se nemám oblékat. A pak řekl: ´Váš syn měl vážnou nehodu. Moc vážnou, vjel do protisměru. Byl to čelní náraz. Bohužel vám musím říct, že váš syn je mrtvý.´

Stála jsem tam, napůl oblečená v bundě, v ruce klíče, za sebou Míšu a... jen jsem pořád opakovala ´To ne, to není pravda, to je nějaký omyl, můj Péťa není mrtvý, nevěřím vám, nemůže být mrtvý, já mám pro něj zákusky a…´ Šok.

Policista ještě něco říkal, to si pamatuju matně, my se s Míšou objali a brečeli. Pak jsem šla do Péťova pokoje, sedla si tam a jen se dívala a nechápala, vůbec, ale taky jsem věděla, že je to pravda. Že můj syn umřel. A chtěla jsem také umřít. Jít za ním. Hned.

Ale zároveň jsem se pořád dívala na dveře a čekala, že se otevřou, přijde Petr a s tím svým úsměvem řekne ´Tak mamino, kde mám ten větrník?´

Dveře se otevřely a přišel. Míša. Seděl naproti mně a já viděla, jak je bledý a má veliké, ale prázdné oči, ze kterých tekly slzy. Pak vstal a strašnou silou bouchl pěstí do skříně a zakřičel: ´Proč, do prdele, brácho, proč?´

Míša pak volal mojí sestře, přijela skoro hned, taky nevěřila, někam volala, ověřovala to. Je doktorka, dala mi nějaké prášky, nechtěla jsem je, pořád jsem chtěla za Peťou, pane bože, kde je, co s ním udělali, kam ho dali, leží někde, sám, rozbitý, v černém pytli a...“

Hlas se ztratí v slzách. Článek, napsaný před několika týdny, má najednou až příliš naléhavou ozvěnu...

Je ticho. Ticho, ve kterém se hledá odvaha pokračovat ve vzpomínkách.

„Další dny mám v mlze. Jen z ní jakoby vyplouvají záblesky, konkrétní věci. Volala jsem bývalého muže, přijel, strhaný, provinilý, vyčítal si, že s kluky nebyl víc. Nakonec šel Peťu identifikovat on. Nemohla jsem. Prostě jsem tam jít nemohla. Předali nám jeho věci, klíče, mobil, tašku, všechno od krve. Řekli nám, že čelní náraz byl tak prudký, že umřel během vteřiny. Okamžitě. To si pamatuju, zvláštní úlevu, že ho to snad nebolelo, že to bylo rychle, že nic nevěděl.

Museli jsme do pohřební služby, další chvíle k nepřežití. Zařizovat pohřeb vlastnímu dítěti, víte, vybírat hudbu, nechtěla jsem tu, kterou nám nabídli, chtěla jsem hudbu, kterou měl Peťulka rád, Míša nakonec vybral z jeho cédéček tři písničky.

Připravovat  svému dítěti oblečení, do rakve... košili, kterou měl nejvíc rád.... vyndala jsem ji ze skříně, že ji musím ještě přežehlit, měla pomačkaný rukáv a Míša mi říká: ´Mami, vždyť je to už jedno…´Křičela jsem na něj, že nic není jedno, že přece Péťovi nemohou obléct pomačkanou košili... a pak už jsme jen brečeli.

Jeli jsme se podívat na místo, kde se to stalo, rovná silnice, kterou jel stokrát. V autě byli čtyři, umřel jen náš Peťa, ostatní byli těžce zranění. Pořád jsem se ptala, jak se to mohlo stát, rovná silnice, kterou znal, jel tudy tolikrát…

Pohřeb… nevím, dali mi zase nějaké prášky, vnímala jsem jako za sklem, bylo tam plno lidí, Petrovi kamarádi, jeho přítelkyně, plakala moc. Já ne. Já už plakat nemohla, jen jsem stála a dívala se na tu rakev a stejně jsem nevěřila, že v ní je Péťa, to je hloupost, můj Péťa někde hraje florbal a až přijde domů, tak hodí dres do koše na prádlo a pohrne se do kuchyně, že má hlad... Vždycky to tak bylo, tak jak to, že stojím tady v té síni a dívám se na rakev? To je nesmysl, to je jen zlý sen, probudím se a nebude to pravda.

Chodili za mnou Petrovi kamarádi, všichni v černém, ubrečení a říkali, jak byl super a jak ho mají rádi a jak jim chybí a jak je jim líto, co se stalo. A já jen mlčela a nemohla říct nic. Jen jsem strašně silně držela Míšu za ruku. Jako bych tím chtěla nějak udržet i Petra... nebo aby mi Míša taky někam nezmizel... nevím.

Pak jsme jeli domů, byli tam i moji rodiče, sestra s rodinou, seděli jsme a zase jen mlčeli. Šla jsem do Petrova pokoje a seděla tam a měla pocit, že je tam se mnou. Nikdy jsem na tyhle věci nevěřila a filmům, kde byli duchové, jsme se s klukama vždycky smáli... Ale v tom pokoji jsem měla strašně silný pocit, že tam prostě je Petr se mnou. Všechno bylo tak, jako když v něm byl naposled, byla tam jeho vůně, prostě tam byl. A já se ho ptala, jak mám žít dál, bez něj...

Vím, že to zní hrozně pateticky, možná, ale tehdy to tak opravdu bylo. A byly i další dny. Nemohla jsem nic. Jídlo, pití, proč, k čemu? Nemohla jsem spát. Chodila jsem po bytě, od ničeho k ničemu. Napadlo mě, že musím udělat jídlo, vyprat Petrovi bundu... a pak mi došlo, že nemusím. Že Petr není.

Míša se stáhl do sebe, mlčel, na pokusy mluvit o Petrovi reagoval podrážděně, často plakal, ale zapíral to, nechtěl, abych ho viděla plakat.

Chodila jsem ven, chodila jsem po cestách, kudy chodil Petr, stejně, jako ta paní v článku, ano... chodila jsem cestou ke škole, kam chodil jako kluk a čekala, že odněkud vyběhne ta známá postava, chodila jsem k plovárně, kterou měl rád. Bloudila jsem městem, ale nejvíc jsem bloudila sama v sobě. Pořád jsem ho někde podvědomě vyhlížela. A pořád, pořád jsem se ptala: ´Proč? Proč můj Peťa, proč, proč???´

Potkávala jsem lidi, známé, někteří mne litovali, jiní mi říkali, že musím být statečná a snažit se žít dál... Mlčela jsem, ale chtělo se mi křičet, aby šli do háje, že vůbec neví, o čem mluví a ať si jdou domů ke svým dětem, ať jsou rádi, že je mají, já už Peťu nemám!

Nikdy jsem nikomu nic nezáviděla, opravdu ne, ale tehdy ano, záviděla jsem jim, že mají své děti doma, živé, že se s nimi třeba i pohádají nebo tak, ale že je mají a že jsou šťastní a ani si to neuvědomují... tak, jako jsem si to neuvědomovala já, když ještě Peťa žil.

Chodila jsem v mlze, v dešti a myslela na to, jak jsme byli šťastní, než se to stalo, krásně obyčejně šťastní a ani jsme to vlastně nevěděli, jak moc jsme šťastní už tím, že žijeme a jsme spolu. A to štěstí skončilo jedním večerem ve tmě na silnici.

Policie to uzavřela, že Petr nepřizpůsobil jízdu stavu vozovky, nevěnoval se řízení a vjel do protisměru, srazil se čelně s protijedoucím vozidlem. Byli v něm dva zranění, v jeho autě tři. Nechápala jsem to. Jezdil vždycky tak rozumně, alkohol v krvi mu nenašli, silnice je rovná. Moc mě to trápilo, co se stalo a že můj syn zavinil zranění lidí a svou smrt.

Pak za hodně dlouho za mnou přišel jeho kamarád, ten, který s ním byl tenkrát v autě. Taky málem umřel, byl v nemocnici dlouho. Přišel, vyhublý, s jizvami, bylo mi ho líto a styděla jsem se, že to zavinil můj syn. A ten kluk vypadal rozpačitě a divně... a začal mluvit, jak ho to mrzí a jak se stydí a jak lituje, co udělal, ale že pravdu nedokázal říct policistům.

Nevěděla jsem, co to mluví, jakou pravdu? Nerozuměla jsem. A on řekl, že za tu havárii může on. Byli v hospodě, kluci pili piva, panáky... a pak že je Petr odveze. Tak jeli, jak byli napití, tak v autě dělali binec, měli s sebou láhev, přetahovali se o ni a pitím polili i Petra, ten na ně křiknul, aby přestali blbnout... a ten kluk, který tehdy seděl vepředu vedle něj,  mu ´z legrace´ škubnul volantem... Petr už stihl říct jen ´Ty vole, co dě...´

Tak proto umřel můj Péťa? Kvůli tak nesmyslnému nápadu, kvůli takové hlouposti? Proto je místo mého živého, úžasného syna jen studený náhrobek na hřbitově, proto?

Nenáviděla jsem ho, toho kluka, který seděl přede mnou a dal mi odpověď na otázku Proč? Bála jsem se, že se na něj vrhnu a budu ho mlátit, za všechno, za tu bolest, za to, že z našeho života udělal prázdno, plné trápení. Ještě něco říkal, že nejdřív si nic nepamatoval, pak se mu to vybavilo, neřekl to policii, bál se a i rodiče mu to rozmlouvali, že už to Petra stejně nevrátí a že je svými zraněními potrestaný dost...

Nemohla jsem říct vůbec nic, jen jsem ukázala na dveře a řekla, ať vypadne, hned. Seděla jsem a třásla se a nenáviděla jsem ho, zbabělce, ubožáka, kterého měl Petr rád a kterého považoval za kamaráda a on ho přitom nakonec zabil.

A já jsem Peťulku podezřívala, že udělal chybu, a i mu vyčítala, že ji udělal a zavinil bolest druhých, ublížil kamarádům, nám a nejvíc sobě...

Byly to tři roky. Snažím se nějak všechno ustát, ale moc to nejde. Míša je někdy uzavřený do sebe, jindy prohlíží fotky, videa, kde jsou spolu, někdy už dokážeme o Peťovi mluvit. Chodím do práce, navštěvuji psychiatra, teď už méně často, v něčem mi pomohl, i léky, které mi dával, to ano, ale to hlavní, to že Peťa není a jak moc to bolí, jak mi chybí... na to není žádný lék.

Sedávám tady v jeho pokoji, někdy vzpomínám na dobu, kdy tu byl s námi, někdy si představuji, jaký by byl dnes, bylo by mu 26 let, třeba by už byl ženatý, měl miminko, nevím. Nebo by byl na cestách, tolik toužil podívat se do Ameriky, byl by daleko, ale věděla bych, že se vrátí. To je to nejhorší. Vědomí, že nelze nic změnit, nic vrátit, že prostě už nikdy nepřijde. Že i kdybych tu seděla měsíce, roky, tak už se ty dveře nikdy neotevřou.

A proto jsem vám chtěla říci náš příběh. Ne abych se vypovídala, to stejně nepomůže. Ale proto, aby ti, kteří si ho třeba přečtou, věděli, že když někde k někomu na cestě z hospody nebo mejdanu sedají do auta nebo naopak někdo sedá do auta k nim, tak spolu s vámi v autě jsou i všichni blízcí, mámy, tátové, sourozenci.

Protože v černém pytli neskončí jen ten váš život, ale i životy lidí, kteří vás mají rádi. Sice na světě zůstanou, ale život už to není. Je to jen čekání v prázdném pokoji. Čekání na někoho, kdo už se nikdy nevrátí.“