RECENZE: Skutečně Božská Sarah

Režie strhujícího fiktivního příběhu jedné stárnoucí, ale zároveň nestárnoucí hvězdy, se chopila Alice Nellis, která s Ivou Janžurovou již dříve spolupracovala na hře Audience u královny. Děj se odehrává na blíže nespecifikovaném pobřeží, na kterém sledujeme pravděpodobně jeden z posledních dnů života Sarah Bernhardtové.

Prozrazovat čtenáři této recenze podrobnosti děje, by nebylo vhodné. Obecné hodnocení ale nabídnout mohu. I když, slovy Sarah: „Recenze… jsou jako popisky u vycpaných zvířat stojících v muzeu.“ Snad mi to ale Božská Sarah odpustí.

Začněme scénou. Ta je vskutku jednoduchá, což si osobně cením velmi vysoko. Přílišná paráda totiž často odtrhává diváka od děje. Zde je tomu jinak. Máme tu stůl, dvě židle, pojízdné křeslo a lavičku. Kulisy tvoří oprýskaná zeď se třemi okny, za kterými lze sledovat, jak se mění denní doba.

Řekl-li jsem, že scéna děj neruší, pak hudba děj ještě podtrhuje. Výborně totiž ladí s aktuálním přednesem herců. Ne, že by bylo třeba nějak přibarvovat emocionální vyznění jednotlivých dialogů či monologů, ale v tomto případě je s hudbou pracováno tak citlivě a vyváženě, že z toho divák prostě musí mít radost.

Nakonec to nejdůležitější – herci. Dle mého názoru se role Sarah Bernhardtové může pro Ivu Janžurovou stát i rolí životní. Jistě, Alžběta II. byla skvělá, ale tady naplno ukazuje svůj talent. Doufám, že herečku následující věta neurazí. Iva Janžurová jakoby ani nehrála Sarah, ale spíše sama sebe. Tak přirozeně to vypadalo. Opomenout nelze ani druhého herce, Kryštofa Hádka, který hrál hereččina asistenta Pitoua. I on, přestože jeho úkolem bylo především posouvat děj dále, předvádí mistrný výkon. Tato dvojice si skutečně sedla.

Hra nemá za cíl jen zmapovat životní kariéru a cestu jedné herečky. Zdá se mi spíše, že jde o zamýšlení se nad lidskou konečností, nad křehkostí lidského života a nad pomíjivostí slávy, kariéry, štěstí a konečně i zdraví. Přesto, že tato velmi vážná témata se táhnou celou hrou jako červená nit, celkové vyznění není tragické. Dlouhosáhlé zamýšlející se monology jsou totiž často sraženy k zemi jednou krátkou ironickou poznámkou (zde Pitou exceluje), což celému příběhu dodává lidskost. Ano, říkáte si, takto se to skutečně mohlo stát. Co dodat víc, než jen – vyprodané divadlo a standing ovation.