Před zhruba čtyřmi měsíci se otočil Báře Kropáčkové svět vzhůru nohama. Na dovolené jí začaly ve velké míře padat vlasy. Vše došlo tak daleko, že se po návratu domů musela nechat oholit a postupně přišla i o všechno ochlupení na těle včetně obočí a řas. Diagnóza byla jednoduchá. Alopecie. I když to nebyla její první zkušenost s tímto autoimunitním onemocněním, v takovém rozsahu ho nečekala. O svůj příběh se podělila v dalším dílu seriálu Neobyčejní.

Veronika Seberová z jižních Čech je na první pohled sympatická a usměvavá mladá maminka. Má ráda historické a dokumentární filmy a knihy, hraje na klávesy a miluje sport. I přesto, že by se mohlo zdát, že jde o naprosto obyčejnou ženu z Vodňan, opak je pravdou. Veronika už 15 let bojuje s atopickým ekzémem, který se jí objevuje téměř po celém těle. O tom, jak dokáže tato kožní nemoc znepříjemnit život, a jak se jí podařilo zbavit se nejen začervenalé vyrážky, ale i negativních pocitů, se rozpovídala v dalším dílu seriálu (Ne)obyčejní.

Stovky reakcí a poděkování si vysloužil Vladimír Školka, když na facebookovém účtu Městské policie Třeboň oznámil svůj odchod do důchodu. Bývalý velitel skončil po více než 29 letech. Za tu dobu zažil nespočet příběhů se šťastným i smutným koncem. Nejen o tom se rozpovídal pro Budějckou Drbnu v seriálu (Ne)obyčejní.

Dětství strávila Jana Šrejma Kačírková v jihočeském Vidově. Už tady se začala pomalu psát její kapitola jedné z nejúspěšnějších českých operních pěvkyní. Jako malá chtěla být princezna, a tento sen si částečně splnila. Ve svých rolích totiž často vystupuje v krásných šatech. Jak se nakonec dostala k opeře? Co podle ní musí mít dobrá operní pěvkyně, a jaká role je její nejoblíbenější? I na to odpovídala v rozhovoru pro Budějckou Drbnu v rámci seriálu (Ne)Obyčejní.

Do Budějc ji přivedla touha zpomalit a usadit se, nyní ozvláštňuje město svým uměním. Kreativní tvorba Dominiky Kunzové již druhým rokem reprezentuje výstavu Umění ve městě. Její Památníky současnosti nutí k zamyšlení nad přístupem společnosti. Proč? I to se dozvíte v dalším dílu seriálu (Ne)Obyčejní.

Osobu Vladimíra Šmicera netřeba dlouze představovat. První český vítěz Ligy mistrů ve fotbale, Slávista a dlouholetá opora klubů jako Lens nebo Liverpool v dubnu oznámil kandidaturu na předsedu fotbalové asociace. Po necelém měsíci vzal své rozhodnutí zpět a podpořil Petra Fouska, proti němuž se tak 3. června na valné hromadě v Nymburce postaví pouze Karel Poborský. O tom, co český fotbal potřebuje jsme si v dalším díle (Ne)obyčejných povídali právě s Vladimírem Šmicerem.

Příběh, který by dal na dramatický film nebo knihu, jež byste přečetli na jeden nádech. Psal se červen loňského roku, kdy budějcký motocyklista Martin Michek během závodu v Dalečíně zkolaboval. S nefunkčními játry skončil v pražském IKEMu, kde bojoval o holý život. Jeho celoživotní motto „chci život žít a nejen prožít“ ho ale zázračně rychle vrátilo do sedla motocyklu a i ti, kteří ho dobře znají, si klepali na čelo, když se půl roku po kolapsu postavil na start legendární královny motoristických soutěží – Rallye Dakar. Závod nejenže dokončil, ale zároveň v cíli vyrovnal nejlepší český výsledek v kategorii motocyklů, když skončil desátý. O svém životním příběhu se třiatřicetiletý Jihočech rozpovídal v dalším díle seriálu (Ne)obyčejní.

Matyáš Tibitanzl je vcelku obyčejný jednadvacetiletý Budějčák. Studuje vysokou školu, chodí na brigádu a rád si zahraje fotbal. Mezi jeho koníčky ale patří také malování. Jako plátno používá boty, na které maluje podle přání svých zákazníků. Právě díky tomu vznikl projekt Custom by Matykeinnen. Na začátku byl přitom jen nápad na vánoční dárek pro přítelkyni. Více už se dozvíte v dalším dílu seriálu (Ne)Obyčejní.

Narodila se v Tokiu, později se ale přestěhovala do japonského města Toyama, kde začala studovat moderní tanec. Postupem času ji ale čím dál víc lákal balet, kterému se začala věnovat v 17 letech. Teď už čtyři roky působí v Jihočeském divadle. To je ve zkratce Ayano Nagamory. Mladá baletka, která excelovala například v inscenaci Klíče odnikud, kde kromě tance vystoupila také jako klavíristka.

Při vyslovení jména Filip Ryba se vám na první dobrou asi nevybaví, o kom je vlastně řeč. V momentě, kdy ho ale popíšeme, budete mít jasno. Pětadvacetiletý blonďák brázdí ulice Budějc na kole, v zelené helmě i oblečení a se zeleným batohem. Rozváží jídlo pro Sváču z kola. Za den někdy najezdí i 80 kilometrů. Před dvěma lety projel na kole s kamarádem Ameriku. „Doteď nechápu, že jsme to zvládli,“ vzpomíná.