DRBNA HISTORIČKA: S opravou Předního mlýna to bylo složité. Dnes je z něj hotel
Přední mlýn, dnes Hotel Budweis, vypadal léta před rokem 1989 tak, že radnice a památkáři rok co rok netrpělivě vybízeli uživatele objektu, aby s ním konečně něco udělali. Ve mlýně byl usazen podnik Domácí potřeby a část využíval závod Nábytek. Ale bylo to marné. Domácí potřeby se úspěšně bránily, že tolik peněz na celkovou opravu nemají. V roce 1980 to již vypadlo nadějně. Na úrovni MěNV a ONV byl projednán a schválen plán oprav fasád Předního mlýna s termínem 1983.
Odbor školství a kultury MěNV, pod který patřila památková péče, doložil, že Domácí potřeby přetížily skladovací prostory a porušily nosnost zdí. Cíl rekonstrukce byl dobrý – zřídit zde Malé divadlo a letní amfiteátr. Byla na to již vypracována studie, ale nic se nedělo. Může se říci, že tlak MěNV a ONV na Domácí potřeby byl bezzubý. Měly ve mlýně vzorkovnu porcelánového nádobí a sklady skleněného a porcelánového zboží. Argumentovaly tím, že někde sklady mít musí.
Domácí potřeby získaly mlýn v roce 1961, kdy n. p. Jihočeské mlýny a pekárny Přední mlýn obchodnímu podniku Domácí potřeby prodal. Podniky si tenkrát nemohly jen tak, jak je napadne, prodávat ve městě budovy, muselo tomu předcházet politické rozhodnutí. Domácí potřeby potom zabudovaly do objektu dva výtahy, rampu v Mlýnské ulici, upravily podlaží, aby tam mohly jezdit vozíky, odstranily původní vikýře a vztyčily nový kryjící pultovou střechou výtahovou šachtu aj.
Není přesně zjištěno, kdo zboural cimbuří a ozdobné věžičky na průčelí, čímž poškodil vzhled budovy. Jestli už Jihočeské mlýny, nebo pak Domácí potřeby. Jen se může odhadnout, že před i po roce 1961 měly na to souhlas stavebního úřadu radnice. Traduje se, že cimbuří bylo poškozeno kolem roku 1952, kdy se odstřelovala brána borců a hudební pavilon sokolského stadionu, ale podle pamětníků možná spadla tak jedna cihla. Trhlina na pravé straně průčelí s tím nesouvisela.
Přední mlýn je doložen rokem 1296, kdy jej král Václav II. potvrdil jako dědičný majetek rychtářské rodiny Klariců, osvobozený od městských a královských dávek. Přední mlýn se v tom čase nazýval Dvorní. Nepřímo to byl tedy královský mlýn. Zásadní změna ve vlastnictví mlýna proběhla dne 24. března 1872, kdy potomci Vincence Karabáčka Antonín, Čeněk, Anna a Františka prodali Karabáčkův mlýn s příslušenstvím společnosti krupařů za 60 tisíc zl. Tato společnost hned poté mlýn (bylo to několik budov a několik vodních kol) zbourala a postavila si nový.
Nový mlýn vyhořel v roce 1884 a následně byla provedena rekonstrukce zdejší firmou Julius Skrlandt, stroje a stavby mlýnů, která také vybavila mlýn nejnovějšími stroji. Až do období první republiky se střídali majitelé a podílníci (v jednom případě bylo až 50 podílníků) v nepřehledné řadě. Teprve dne 11. listopadu 1927 prodaly Jihočeské elektrárny mlýn Josefu Havlíčkovi, který mlýn spravoval již dříve a působil v něm i za Zátků. Zaměstnával ve mlýne devět dělníků, dva učně a jednoho obchodního zástupce. Ve městě se ustálil pojem Havlíčkův mlýn.
Podle rozhodnutí ministerstva výživy ze dne 18. května 1948 byla na mlýn uvalena národní správa a dne 22. prosince 1948 byl mlýn začleněn do n. p. Jihočeské mlýny. Josef Havlíček byl na chvíli pověřen vedením mlýna, ale v roce 1949 už mohl chodit jen na „svou“ zahrádku ne přes mlýn, ale musel si udělat zvláštní vchod z Mlýnské ulice.
