KOMENTÁŘ: Tentokrát to nebyli osvoboditelé
Byly to prázdniny před devátou třídou. Rostlo strašně moc hub a všichni staří lidé říkali: „Bude vojna!“. Bydleli jsme v Hrdějovicích, 20 minut pěšky od nejsevernější konečné budějovického městské hromadné dopravy. Ve středu 21. srpna ráno byla za okny mlha jako mléko, tatínek v noci vymaloval kuchyni, a tak z rádia věděl, že k nám vtrhla Varšavská smlouva.
Poslouchali jsme pak celý den, jak vojska postupovala od hranic Polska, Sovětů a Maďarska a postupně se loučila jednotlivá studia a vysílačky rozhlasu. Začínalo se smrákat, když zbyla už jen českobudějovická stanice.
Od výpadovky na Prahu se až k nám najednou z Borku ozvalo dunění tanků. Znala jsem je z natáčení filmu Karla Kachyni „Ať žije republika“ před třemi lety ve vesnici, kde jsme byli na prázdninách u dědečka. Tehdy jsme si jako děti užívaly tu nádhernou náladu vítání osvoboditelů z května 1945, dokonce nás vojáci nechali do tanků i nakouknout.
Tentokrát to nebyli osvoboditelé. Rachot tanků se najednou začal blížit. V uličce u návsi problesklo silné světlo reflektoru a za ním tank. Od Borku odbočili nejspíš podle směrovek, které někdo stihl otočit. Před návsí ale už žádné ukazatele nebyly. Tank stál, a posádka marně hledala někoho, kdo by jí ukázal cestu.
Najednou se tank otočil, ne k Budějcím, ale na druhou stranu, kde jsem stála s dalšími dětmi. Rozprchli jsme se v mžiku před proudem světla. A jak jsem měla z tělocviku vždycky známku jen za snahu, aby mi nekazila vysvědčení, ani nevím, jak jsem se ocitla v tu chvíli za plotem vyšším než já sama, a nebylo to brankou...
Tyhle zbloudilé tanky odjely směrem na Hlubokou nejspíš hledat poslední vysílající budějcké rozhlasové studio. Za tři týdny mi bylo 14 let a z Anglie mi přišla obálka od fanklubu Beatles s fotografií a všemi čtyřmi podpisy. Už dávno jsem zapomněla, že jsem napsala na adresu uvedenou v nějakém dětském časopisu.
Ta obálka přišla jako pozdrav a vzkaz ze světa, který se pro nás zavíral...
